O tematu Marina jsem pročítal doposud vydané články v nejrůznějších tiskovinách. Mnohé z nich se nedokázaly ubránit melodramatu, zcela logicky inspirovanému nevšedním životním příběhem .Ten nelze u Mariny od proměn její tvorby oddělit.V těch článcích, které ovlivnila formou rozhovoru nebo i jinak se dočítám o křivdě, vzdoru, boji a ostatních konfliktních aktivitách.. Je nutno přiznat, že ne vždy, ale v řadě případů je skutečně každý její posun nebo i pouhá proměna důsledkem těchto emocí

Jako prvý vůbec byl vzdor oproti zařazení se do davu. Do předem připraveného scénáře ruské ženy, nesoucí s láskou, hrdostí a publicitou kříž své životní bolesti. Zvláště v době jejího dospívání to byl skutečně národní symbol s bohatou historickou tradicí. Úskalími světa naprosto nedotčená vzala všechnu svoji odvahu a se skoro osobně neznámým člověkem odjela do neznáma. Právě ono neznámo bylo pro ni naprostou devizou kvality oproti tomu, co znala velmi dobře. Po dobu dlouho trvajícího začátku to však vůbec dobře nevypadalo. Přesto však již v prvních krocích v nové zemi nastal snad opravdu neuvěřitelný moment naplnění jejího dalšího osudu.

Marina byla absolventkou střední uměleckoprůmyslové školy v Moskvě, měla za sebou prvý ročník Stroganovského institutu a v tehdejší ČSSR mohla přestoupit na podobnou vysokou školu. Se svým manželem společně zjistili, že by se mohlo jednat buď o Akademii výtvarných umění, sídlící na Letné, nebo Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Zvítězila Umprumka, protože sídlí na metru A, tedy je dopravně mnohem lépe obslužnější a celý proces přestupu ze sovětské školy na československou se značně urychlil. Úplně jednoduchý však nebyl. Tehdejší consilium, o přestupu rozhodující, vidělo především Marinino absolutorium střední školy. V něm, zcela neuvěřitelně na tehdejší sovětské podmínky, figuroval pojem IKONA. V obsahu výuky této jistě zajímavé školy byly i řemeslné techniky, které dnes u nás povýšily do kategorie nejvyšší třídy autorizované restaurátorské práce. U ní se však zvažovalo „vyrovnání studií“ s nějakou naší střední školou. Nakonec se přestup na VŠUP do tehdy Speciálního atelieru ilustrace a grafiky podařil. Myslím, že tato tvrdě cílená náhoda patřila právě mezi ty šťastné. V té době mohla dát pražská Umprum Marině mnohem větší plochu pro hřiště její tvorby, samozřejmě však s velmi tvrdými mantinely, které byly všude kolem nás.

Šest let studia byla na tehdejší škole v řadě oborů za normálních podmínek skutečná procházka růžovou zahradou. Zdaleka však ne pro Marinu. Bojovala s hmotným nedostatkem,doslova až s holou existencí, s až zásadním odmítnutím svých nových příbuzných. Jako ruska v tehdy okupovaném československu to neměla zrovna lehké ani ve své generační komunitě. To vůbec nechápala a k pojmu nějaké kolektivní viny dosud nezná úplně jasné stanovisko. Je to problém, který po jednom těžkém konfliktu spolu nikdy více neotevíráme.

Tehdy Marina naprosto neodhadla, do jakého prostředí přijíždí. Její pravoslavný kříž na krku jako symbol pobytu v „demokratické západní ČSSR“ a svobodomyslné projevy k tomu jako doprovod byly mnohdy bouřlivě diskutovaným tématem porad tehdejšího vedení školy. Její počáteční jazyková neznalost češtiny a příbuznost ruštiny zároveň umocnily společně skoro skandální situace. Odposlouchané české vulgarismy, v naprosté naivitě aplikované jako spisovný jazyk z Jungmannova slovníku., budily v tom lepším případě úžas. Naopak rusismy, přetrvávající sporadicky dodnes, oznamují, že se žehlička nebo autobus zlomili – tedy původně „slamális“.

Poměrně vysoká hmotná úroveň rodiny, do které se Marina vdala a její osobní chudoba zároveň vzbuzovaly nejrůznější dohady. Toto absolutně nezapadalo do připraveného mýtu a prototypu vzorného studenta ze CCCP. Takový model se stal pro některé členy pedagogického sboru noční můrou, pro některé důvodem k přemýšlení a pro zbývající důvodem k radosti nad tím, že i bývalé občany této mocnosti nelze přece jenonom hodnotit jednobarevně.

Marina vzorným studentem však byla, ale v úplně jiné poloze. Problémy svého osobního života kompenzovala posedlostí po vědění a především posedlostí po tvůrčí práci. Byla v silném ročníkovém tandemu s Janem Hískem, ostatní však museli vyvíjet velkou snahu, aby s ní udrželi krok. Řada kantorů si ji začala pozitivně všímat a dokonce jí i neoficiálně konzultovali její práci. Marinina tvorba se začala velmi rychle osvobozovat od byzantského nádechu a začala ztrácet i silný počáteční vliv jejího otce, významného malíře Olega Filatčeva. Všechny tyto jinak velmi působivé a kvalitní inspirace zůstaly ve formátech jejích středoškolských olejů a někdy – jen zcela jako dotek – cíleně proniknou jako tvůrčí myšlení a homage zároveň i do její současné grafiky.

V posledních ročnících studia se pomalu stávala samostatnou tvůrčí osobností. Její profesor – akademický malíř Jiří Mikula – byl z Mariny a především z nového vedení KSSS navíc zřejmě natolik zhrozen, že na místo dřevorytových cyklů „Leningrad“ a jim podobných začal malovat obrovská plátna s tématikou „Konec komunismu“, „Evropo, chraň své katedrály“ a další, v této době docela zajímavá témata. Nejen témata, ale i jejich výtvarná realizace přinášela v tomto oficiálním prostředí naprostou nevšednost. Budiž třeba i malá Marinina zásluha na tomto tvůrčím obratu tehdejšího rektora, který byl docela zajímavým člověkem, ke cti k její takto inspirativní osobě..

Diplomní práce Mariny Richterové časově zapadla do listopadové revoluce. Všichni studenti – pilní, i ti méně – se okamžitě stali nositeli myšlenek společenské proměny a tudíž na práci – není myšleno peorativně – jim nezbývalo času. Vše se tehdy vyřizovalo velmi jednoduše. Původní profesoři uznali všechny studijní „výsledky“ a v tom viděli naději na svoji záchranu. Nově přijatí se zatím pouze začali orientovat ve škole vůbec. Marina této situace „revolučních prázdnin“ cíleně nedokázala využít a na své diplomce tvrdě pracovala. Vznikl cyklus měkkých krytů na motivy Krále Leara. Tužkové originály visí u nás ve vestibulu a při mém příchodu či odchodu mají dvojí účinek – útočí na mne svojí depresí a kresebnou i kompoziční brilancí zároveň. Střídají se v nich za nejrůznějšími maskami skryté, asi děsivé obličeje, anatomicky přehodnoceně posazená něžná ňadra s oddanou dívčí tváří. Celkový dojem nese pocit děsu a jakéhosi vyrovnání s osudem zároveň. Literární předloha nemohla dostat silnějšího a osobitějšího vizuálního výrazu. Dovedu si představit, jak nový Marinin profesor Jiří Šalamoun, se svojí vyhraněnou tvorbou, hledal k tomuto zcela odlišnému projevu porozumění. Byl však natolik formátem, že do ničeho nezasáhl, diplomní práci plně doporučil k obhajobě a Marina absolvovala s ovacemi svého státnicového oponenta – Oldřicha Kulhánka. Jeho hodnocení bylo nádherným startem do Marininy profesní dráhy a tudíž si alespoň v resumé zaslouží své zviditelnění při příležitosti otištění tohoto článku.

Seznamování se s českou grafickou scénou bylo pro Marinu kontinuálním, emotivním a především zcela cíleným procesem. Naprosto suveréně pochopila všechny možnosti i všechna úskalí třeba i vymírajících reprografických technik. Byla horlivou návštěvnící školních dílen a to během celého semestru. Uplatňovala své právo vědět a umět. Skutečně vnesla do dílenských provozů rozruch, obvyklý většinou jen v klauzurním období. Nejen to. Již během studií si zcela suveréně osvojovala výrazové prostředky, které charakterizovaly tvorbu naprostých špiček mezi zdejšími tvůrci. Nebylo to nic náhodného – oni jí totiž s velkým tvůrčím a pedagogickým enthusiasmem věnovali hodiny svých konzultací. Podle mé úvahy se však tato její tehdejší virtuozní učenlivá schopnost stala příčinou jakéhosi „mlčení“ kritiky. Její grafiky ale začínaly být srovnatelné v daném charakteru, však úplně nové a to ve všem. Marina k tomuto původnímu českému „image“ dala své myšlení, obsah, kompozici, dokonalost a tajemno, které je rozkrytelné pouze po opravdu obsáhlé informaci autora nebo zasvěceného. Když jsem před lety zahajoval jednu z jejích výstav, charakterizoval jsem je jako libreta Verdiovských oper. Děj byl rozehrán dávno před tím, než se zvedne opona a každá partie formátu má svoji symboliku, mozaikově skládající celek. Toto sofistikované tvoření však neubralo těmto počinům na dynamice, kompoziční dominantnosti, absolutní přesvědčivosti Vždy kolem základního nosného motivu – stejně jako v hudbě – se rozehrávají další tóny, vytvářející symfonii. Věřím, že v tomto tvůrčím, skoro scénografickém období se projevil vliv jejího druhého manžela, herce, navíc z herecké rodiny a Marinina vysoká senzitivnost na své okolí – natož nejbližší – nemohla nezanechat své podvědomé tvůrčí stopy.

S ohledem na Marinin pro mne zcela osvobozující výrok „ty grafice nerozumíš“ si mohu dovolit tvrdit, že jsem konec tohoto žánru uvítal. Konec této tvorby však s rozpaky až rozhořčením přijímala část zainteresované veřejnosti. Velice si na Marině považuji, že tuto tak dobře zajetou kolej dokázala opustit. Mohla vzniknout řada dalších, jistě vynikajících grafik. Vždyť kvalitní tvůrce nalezne svůj styl, který diváky oslovuje, který má úspěch a k tomu může i dobře vydělávat . Začne jej proto pilovat a dotahovat do dokonalosti. S takovým zenitem, někdy až trochu unaveným, pak slavně zemře. Marina je však někdo jiný. Přesvědčila mne o tom tím, že dokonce přežila dvojí reakci na své dvě výstavy v Jihoafrické republice. První, složená ze zmiňované „české klasiky“, byla předmětem ovací a neuvěřitelného komerčního úspěchu, druhá, komponovaná z nových věcí, byla skoro neúspěchem se sloganem „paní Richterová, my vás chceme takovou, jaká jste byla!“ Nevím, jestli toto Marinu přece jen trochu osobně ve svém novém názoru nezpochybnilo. Ale s mým příchodem na její životní scénu se asi i z mnoha jiných důvodů nechtěla k tomuto svému výrazu vrátit.

Mezi tím vším využila všech schopností k tomu, aby si pohrála s rukopisem tvorby autorských špiček světové scény. Začaly vznikat grafiky většinou malých formátů, které mne začaly trochu zneklidňovat. Byly to nejrůznější „homage“ - Lautrecovy a mnohé další, bez uvozovek dokonalá a komerčně velmi úspěšná díla. V té době uváděl Oldřich Kulhánek jednu z jejích výstav a ve své inaugurační řeči hovořil o tom, jak Marina Richterová bravurně ovládá tvorbu jiných autorů a dokáže se jí zmocnit. Marina to samozřejmě chápala jako ohromnou poklonu a já, který to také na místě slyšel, jako vážné varování před takovou hrou s vlastním talentem. Umělec má však plné právo zkusit vše. I tohle je zajímavé období, samozřejmě, že neprobíhalo samostatně v izolaci od jiné tvorby. Spadá do něj i řada grafik, motivovaných ruskými divadelními sezonami v Paříži – skutečně vynikající tituly Bojovníků, Už neodmlouvám a další díla, včetně knižních ilustrací. Toto Marinino období je již dnes nejen umělecky, ale i sběratelsky neuvěřutelně zajímavé.

Nelze vytvářet přesné hranice, vše se vždy prolíná. Však náhle přichází velká exprese, jejímž původem byl zřejmě náš první rozchod a opětný návrat. Připravený Marinin únik z reality v podobě výjezdu do Antwerp však již nešlo odvolat. Marina se u své přítelkyně Chris zavřela v atelieru a začala tvořit na plechy. Výsledkem byl autoportrét – což je u její figurativní tvorby naprosté pravidlo – s názvem Dopis z Antwerp a hlavně dva poměrně malé formáty - Démoni. Trochu mi lichotilo, že tento triptych vznikl vlastně kvůli mně. Proto mne asi tolik zajímal a s Marininým souhlasem jsem zkusil experiment – formát grafiky cca 20x25cm jsem na obyčejném velkoplošném xeroxu nechal zvětšit na velikost 2x2,5metru. Ze stroje, určeného především pro velkoplošné půdorysy nebo urbanistické situace, se pomalu začala zjevovat postava démona v životní velikosti. Postava, anatomicky nerespektující realitu. Tento formát odhalil, jak je vše podřízeno výrazu, jak záměrné deformace vytvářejí absolutní napětí, smyslnost a další neuvěřitelně silnou stránku Marininy tvorby – naprostý fenomen okamžiku. Oba démoni jsou zastiženi v daném momentě, v akci pohybu i výrazu. Stál jsem v reprografické provozovně zcela fascinován nad tím, jak každá linka, modelující celkový objem, má své místo, svoji jistotu a při desetinásobném zvětšení neuvěřitelnou ostrost. Byl to doposud asi můj nejsilnější zážitek, motivovaný její tvorbou. Vždy jsem s nadsázkou tvrdil, že mne „grafika v této poloze začíná i zajímat“. Démon ženského pohlaví ukončuje osu vstupního vestibulu a všechny naše návštěvy touží po společné fotografii s tímto pozadím.

Marina vedle velkých formátů vytvořila širokou řadu děl zcela komorní tvorby, ve které právě EX LIBRIS zaujímá výsostné postavení I kdyby byla jen ona – jednalo by se o velké tvůrčí bohatství. EX LIBRIS, stejně jako její knižní ilustrace, se dají těžko tvořit jinak, než na zakázku. Při tom ona tuto obchodní polohu práce těžce nesnáší. Naprosto ji deprimuje fenomen termínu odevzdání. Ráda by tvořila jen když chce, při tom se však nejedná o absenci inspirace Sama říká, že má všechno v hlavě, že ví, jak by to mělo vypadat, pouze se nedokáže přinutit myšlenku kresebně zrealizovat. Naprosto tomu rozumím. Znám to. Co však plně respektuje – to jsou sběratelské kongresy. K těmto příležitostem, kde se její sběratelé všichni scházejí, horečně dokončuje EX LIBRIS na jednom kameni. Je obdivuhodné, jak s tiskařem Petrem Korbelářem dokáží udělat mezi jednotlivými malými formáty neuvěřitelné výrazové rozdíly a to právě i v oblasti tisku. Tomuto nerozumím doopravdy a tak mi nezbývá než takovému umění vzdát skutečnou úctu. Hledám příběhy ve figurativních kompozicích, které se ve své opětovné složitosti a dramatičnosti odvíjejí i v tak malých formátech, při tom však v dominantní symbolice namísto rozdrobené ilustrativní upovídanosti. Mnohé napoví název, jehož kaligrafie je naprostou kompoziční i grafickou součástí díla. Snáze rozkrývám obsah ze symbolikÿ posledních, nefigurativních komorních grafik, motivovaných hodnotami myšlení dálného východu. Cyklus s jednotícím kompozičním rozvrhem působí oproti figurám neuvěřitelným klidem a vyrovnaností, však bez jakéhokoliv podezření z nekonečné možnosti pokračování. Tyto čtyři poslední listy jsou opět něčím novým a Marina v euforii přišla do lithografické dílny se sdělením, že se to dokonce i Chalupníčkovi líbí. Tiskař jí tuto moji sdělenou emoci vysvětlil. „ Bude to tím, že tam vyjímečně nejsi Ty …“ .

Při své práci de facto pro okolí neexistuje. Předem si připraví nebo si nechá připravit elegantní drink a ještě hudbu, která i při několikahodinové práci hraje stále dokola. Vůbec nejí a všichni ostatní se o tento požitek starají sami. Pokud je mezi námi stav shody či na začátku zmíněné oddanosti, chce znát můj názor a připomínky. Někdy jim i dokonce dá sluchu v prvém plánu, většinou si však – jak předpokládám – ověřuje správnou cestu názoru svého a vše vzájemně koriguje. Její tvůrčí drama však prací nad kamenem nebo plechem zdaleka nekončí. Se stejnou intenzitou probíhá dál v grafických dílnách při samotném tisku. Nedivím se tomu vůbec z jednoho prostého důvodu – tvůrčí proces začíná na malém cáru papíru, zadní straně obálky nebo mých projektů. Vznikají miniatury, vlastně scénáře a otivy pro to, aby se vše rozkrylo až na skutečném materiálu. Tímto svým přístupem Marina skutečně ctí jak lithographii či techniky plechů a zapojuje je do své práce. Nikdy se u ní nejednalo o pouhý přenos z papíru na „technický materiál“. Jak lvice bojuje především za uznání lithographie jako uznávané techniky a svými články doslova „masíruje“ třeba i japonskou sběratelskou veřejnost, aby už konečně vzala ten tisk shora vážně a nezůstávala ve svém trapném obdivu výhradně jen k tisku z hloubky. Přátelství se Zdeňkem Mézlem ji přivedlo i k technice dřevorytu a skončilo nejen listem „homage Mézl“, ale i zajímavým rozhovorem, publikovaným v tomto periodiku.

Však právě lithographie sehrála a ještě jistě sehraje v jejím životě další, podle mne též skoro osudovou roli. Začalo to zájmem o vše, pocházející z dálného východu. Japonské, čínské a korejské artefakty v oblasti umění, předmětového světa i architektury se staly pro Marinu oblastí obrovského zájmu a horečného studia. To se v podobě projektu TAO – cesta, dokonce rozšířilo i na studium v jazykové oblasti Čínštiny s dotekem ke Korejštině, k východní etiketě společenského chování, zvyklostí a dalších fines historie a kultury.

Především počátečně Japonsko, včetně ostatních kultur regionu, začala vidět ve všem evropském, v architektuře především. V Loosově vile vyjmenovala tolik těchto prvků, že by tato věhlasná funkcionalistická stavba a chlouba evropské architektury šla prohlásit za japonský pavilon Rozporovat toto její nadšené objevitelství jsem se pokoušel jen z kraje. Jednak pro klid, jednak z důvodu, že měla většinou pravdu, kterou jsem si musel časově náročně ověřovat vlastním studiem problému, který hned v počátku kulminoval i mým studiem čínštiny.

S japonskými a dalšími východními motivy začala pomalu experimentovat i ve své tvorbě. Měl jsem strach, aby příliš mnoho faktografických informací neomezilo její rozlet. Zároveň mne opravdu dojímala její cílená snaha vědět co nejvíce v souvislosti „co s tím?“ Napsat knihu – již o tolikrát napsaném, nebo přednášky? Vyvstala mnohem zajímavější alternativa, která mohla skloubit Marinin vložený vědomostní a vrozený emotivní tvůrčí potenciál. Byla to myšlenka projektu v rámci doktoranského studia, realizovaného na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde působím a tudíž podmínky tohoto nejvyššího stupně studia dobře znám..

I když tento můj nápad způsobil Marině ve svém výsledku nepředstavitelnou bolest, se kterou se doposud plně nevyrovnala, nevyčítám si jej. Je v tom opět něco z toho vzdoru, akce a reakce, co ji posunulo do úplně nové, nečekané a vrcholné polohy. Tento vzdor vznikl z faktu, že ke studiu nebyla rozhodnutím komise přijata. Ani v nejtemnějších komnatách mé destruktivní fantazie bych něco podobného nepředpokládal. Strach jsme měli oba pouze z potíží s verbálním projevem – mnou naprosto milovaným Marininým koktáním..

Po více jak dvou letech tomu začínám trochu rozumět, té trochu nešťastné souhře nedorozumění a negativ. Po všech odvoláních, která byla podána, přistoupila moje ALMA MATER i ve svém tehdy nejsložitějším období absolutního rozkolu k rozhodnutí přijímací řízení opakovat s tím, že v projektu dojde k určitým změnám. Marina v tomto smyslu svoji hlavu nesklonila a vrátila se ke své ruské podstatě a hrdě nese svůj kříž v tomto životním příběhu dodnes, však již ověnčený prvními velkými úspěchy. Přes všechna velmi výrazná pozitiva, která tímto rozhodnutím vznikla, je mi však celé takto vzniklé situace stále velmi líto. Líto je mi obou stran, které tím ztratily velikou šanci na společnou realizaci jedinečného projektu, který by oběma doslova rozevřel pomyslnou bránu - MEN - do těchto zemí. Líto je mi toho, že se tato brána neotevře pro „moji“ školu, která by Marinin soubor grafik i vědomostí mohla nést skutečně na štítě, je to i její škola, která ji tehdy přijala a po šesti letech studia uvedla na grafickou scénu. Na druhé straně gratuluji Marině, že ve svém vzdoru vytvořila zcela nezávisle soubor grafických listů, který by svým nábojem asi mnohokrát předčil to, co by bylo vytvořeno v klidu a pohodě opečovávaného projektu PhD. Cyklus s pracovním názvem Indočína je poslední aktuální „bombou“ v její tvorbě. Působí jak v jednotlivostech, tak i v celku. Je experimentálním, naprosto emotivním polem pro aplikaci zcela svébytných fines nejen čistě výtvarných, ale i lithographických, se kterými takto společně a naprosto neoddělitelně přichází. Celý cyklus ovládá již zmiňovaný fenomen okamžiku. Jeho vůdčí postava, kterou je samozřejmě Marina, která tančí, zamýšlí se, píše znaky – ale to vše se skrytou myšlenkou, emocí, v doslova až zcizeném momentu jejího zachycení. Novou roli hraje barva, kultivovaná, kompaktabilní, výlučně i šokující. Marině záměrně nestačí formát. Její hlavy jsou doslova doraženy do horního okraje, formát tvoří pomyslný rám lidského vidění. Figura, přestupující viditelné pole pozorovatele a odcházející do neznáma za formátem přitahuje diváka do naprosté blízkosti děje. Sám je mu tím účasten, sám tak násobí svou emoci.

Jednotlivé tisky zatím prvé serie Indočíny nemohou být z mého pohledu řazeny kvalitativně. Pouze mi některé připadají ještě mnohem zajímavější, než ty ostatní. Sám jsem si tento moment ověřil při premieře dosud vytvořených soliterů.a to jak v internetové, tak v jedné kamenné galerii. Za čest premiery se manželé galeristé odměnili skvostnou instalací souboru v samostatné místnosti, pro účel této výstavy exklusivně vymalované na temně fialovou barvu včetně stěn i klenutého stropu. Instalace tak v duchu drážďanského Albertina nechala vyznít forte jednotliých grafik i celému souboru zároveň.

Marina již dlouho není „pouze“ grafikem. Začínala s malbou, nyní se k ní třeba i vrátí. Ilustrovala řadu knih pro děti i pro dospělé. Její ilustrace není vždy jen vymezeným indexem stránky a samostatně působícím výtvarným formátem. Mnohdy prochází kontinuálně celým knižním dílem, dává předpoklad ke spojení s textem. Dokáže v kompozici jednotlivých technik použít i tužkovou kresbu, jejíž výraz je společně vedle akvarelu velmi silným ryzím momentem. Samotný akvarel je Marinou uctíván i fenomenem kaňky, která je však v té dokonale inscenované náhodě rozlitá na tom pravém místě a v té pravé barevnosti. V ilustračních cyklech dokáže vytvořit snadno zapamatovatelný typ protagonisty nejrůznějšího charakteru, však s jeho proměnami, způsobenými měnící se úlohou v dramatu děje. Vytvořila řadu zajímavých objektů v keramice. Pokud by se tomuto tématu začala věnovat dnes znova, věřím, že by se již tehdy svébytná forma dnes oprostila od kultivovaného dekorativního detailu a jistě by vzniklo opět něco nového, nesoucího novou monumentalitu i v malých měřítcích..

Snaží se proniknout do slovesné tvorby v řeči východních národů, směrem na západ je zcela pohlcena tancem, euforicky i tragicky prožitým. Obdivuji její krásný, až divadelně dynamický rukopis. Uplatnila jej i na své první vydané poštovní známce – Ručně psaný dopis. Tato grafika nejmenšího formátu, mezi které poštovní známka jistě patří, dostala tímto artefaktem tu nejlogičtější, při tom však i nejemotivnější symboliku zadaného tématu. Význam dvou prvých slov v českém jazyce, kterými text na známce začíná – „Má lásko …“ bude zřejmě srozumitelný nebo alespoň významově odhadnutelný pro většinu adresátů jak v Evropské unii, tak i mnohde ve světě.

Jejím osobním relaxem a dobrodružstvím zároveň je tvůrčí péče o zahradu, která vznikla na původně zcela neutěšeném pozemku.. S jejím konceptem jsme společně začínali. Bylo to krásné, dramatické a samozřejmě naprosto konfliktní tvoření. Tvrdě diskutovaná řešení jsme ani nekreslili, modelovali jsme je přímo v reálu. Místo několika čar na papíře bylo nutno přenést metrické centy kamení. Pro architekta je takováto demonstrace myšlenky výrazem utrpení i láskyplného pochopení zároveň Jinak to asi skutečně nešlo, nad papírem bychom se asi nikdy neshodli.. Tvary jednotlivých celků se staly konfliktem mezi empirickou a geometrickou křivkou. Velmi byla zvažována i třetí dimenze – růstu jednotlivých soliterů, která již dnes začíná být aktuální. Odměna současného úžasného výrazu celé zahrady i jejího detailu je výsledkem její nadšené tvůrčí práce s živým materiálem. Prostor a jeho samostatné „salony“ dokáže souvisle koncipovat objemově, materiálově i barevně. Do toho ještě vkládá svůj silný časový fenomén a po zkušenosti několika let rozmísťuje temporálně kvetoucí rostliny do jednotlivých posloupných kompozic zahrady tak, aby se celek nikdy nestal hluchým místem. Zahrada, do které Marina před lety s tvůrčím nadšením vstoupila, je předmětem obdivu všech překvapených návštěvníků. Naprosto navazuje na celkový koncept interieru domu, je jeho pokračováním za otevíratelnou skleněnou stěnou. S interierem je propojena shodnými materiály, promítajícími se do dlažeb, kovových konstrukcí, do osvětlení a barevnosti

Je obytným prostorem, přírodou, relaxem, prostorem těžké dřiny i atelierem nás obou zároveň. Každé ráno krmíme naše ryby, plovoucí pod lekníny a pod ostatními vodními rostlinami. Díváme se na jejich snad až lidské obličeje. Máme s nimi nedefinovatelnou komunikaci. Je to asi ta nejhlubší meditace z celého dne. Plně chápeme svatého Antonína, který rybám kázal, plně chápeme i renesančního myslitele a překladatele Ovidia Petara Hektoroviče, který své myšlenky nechal vytesat do kamenných desek okolu bazénu s rybami ve svém sídle ve Starem Gradu na ostrově Hvar. Návštěvu tohoto domu jsme proto nikdy nevynechali.Vnímání důstojnosti ryb a respektu k nim si uvědomujeme jak vůči sobě, tak i v mnoha historických symbolikách.

Rozumím Marininu myšlení, které má k „jejímu“ dálnému východu blízkou vazbu. Rozumím našemu souznění i našim rozchodům, které jsou pravdivé. Její osobnost je tajemná, ale i dobře čitelná, však jen pro někoho. Jeden ze svých rozhovorů ukončila větou, že chce zemřít v náručí milujícího člověka. Já si pochopitelně přeji totéž. Tento náš krutý otazník dokáže zodpovědět pouze osud.

Zažila lásku i absolutní prokletí. Za svým měnícím se cílem jde přímo trnitou cestou.