V roce 1988jsem byl tehdejším vedením Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze pověřen kurátorstvím i výtvarným řešením instalace expozice VŠUP v KIS ČSSR v Berlíně. Nabídka přišla po úspěšném vystoupení ve stejné instituci v Havaně, které společně s profesorkou Bauerovou jsme zajišťovali ve stejném, s ohledem na destinaci ještě náročnějším prostředí a objemu. Vedení KIS v Berlíně mi nabídlo realizaci vlastní expozice. Po jejím předvedení, již v podmínkách KIS ČSFR, byla výstava realizována ještě v Námořním muzeu v polském Štětíně a dále v řadě dalších českých měst, již nezávisle na správě kulturních středisek FMZV. K nezapomenutelným zážitkům patřila expozice Bogomils Chalupničeks – Panorámas fotografiá v aule Valts mákslas akademia Riga – Lotyšské obdoby VŠUP v Praze: Byla realizována v období začátků samostatnosti Lotyšska. bch

Vážení hosté,

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze se u příležitosti stodvacátého výročí svého založení představuje profilovou výstavou VŠUP DNES, nad níž převzal záštitu primátor hlavního města Prahy doktor Pavel Bém.

Na jejím zahájení vítám :

zástupce Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky

zástupce Ministerstva kultury České republiky

zástupce diplomatického sboru

zástupce Magistrátu hlavního města Prahy

zástupce firem, které tuto výstavu podpořily

dále vítám :

akademické funkcionáře a zástupce vysokých škol z Francie, Slovenska a Velké Británie, odkud přijela nejpočetnější zastoupení dále vítám hosty , zastupující vysoké školy Slovinska, Německa, Maďarska, Holandska, Polska a Spojených států amerických.

samozřejmě a srdečně vítám všechny zástupce vysokých škol České republiky, kteří přijali naše pozvání.

Jménem pedagogů a současných studentů UMPRUM vítám všechny absolventy a emeritní profesory, vítám širokou uměleckou veřejnost a vítám vás všechny, kteří jste našimi vzácnými hosty.

Po úvodním slovu rektora Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze bude pokřtěna kniha, vydaná k tomuto jejímu významnému jubileu.

Osobnostem, které se výrazně zasloužily o rozvoj školy a o šíření jejího jména do povědomí naší i mezinárodní veřejnosti budou předány pamětní medaile.

Úvodní program dnešní vernisáže uzavře módní přehlídka.

V tuto chvíli se však ujme slova pan rektor, profesor, akademický architekt, Jiří Pelcl.

projev rektora

Dovolte mi nyní připomenout, že celá tato výstava vznikla za široké podpory řady zúčastněných firem.

Generálním partnerem výstavy je společnost ŠKODA AUTO

Dalšími partnery výstavy jsou tyto další subjekty:

AV MEDIA, SPYRON, TISKÁRNA REAL TISK as,

PETR HEJTMÁNEK PRODEJNA GOTHIC, 3D H INTERIER, LUCITE,

a DESIGN CENTRUM ČESKÉ REPUBLIKY

mediálními partnery výstavy jsou :

ART a ANTIQUES, ERA 21, ČESKÝ ROZHLAS, RADIO 1, a CZECH DESIGN CZ

partnerem vernisáže je MATTONI

Děkujeme Vám !

snad potlesk

Knihu ke stodvacátému výročí založení školy uvede prorektorka a zároveň její editorka Doktorka filosofie, paní Martina Pachmanová

křest knihy

V rámci dnešní slavnostní příležitosti uděluje rektor pamětní medaili školy několika osobnostem.

Ocenění předá prorektorka, doktorka filosofie, paní Pavla Pečínková

Vyznamenanými osobnostmi jsou :

Profesor akademický sochař Jiří Harcuba

Absolvoval v atelieru profesora Štipla , ve své profesní dráze se mimo jiné věnuje především rytému sklu a mincovní tvorbě s nejširším světovým ohlasem.

Po nucené a dramatické přestávce v letech normalizace se vrátil v roce 1990 k pedagogickému působení na naší škole, kde ve funkčním období 91- 94 zastával funkci rektora

Akademická malířka Věra Janoušková

Absolvovala v sochařském atelieru profesora Wagnera a především sochařské tvorbě se věnuje i ve své profesní činnosti Je v úzkém kontaktu s naší vysokou školou a jako členka její správní rady výrazně přispívá svou činností k jejímu aktuálnímu rozvoji

Profesor akademický malíř Pavel Nešleha

Absolvoval v atelieru malby u profesora Fišárka, malbě s výrazným prostorovým akcentem se věnoval po celé období svého uměleckého působení. Velké úsilí vynaložil však zároveň i spolkovému životu a spoluzakládá výrazná seskupení výtvarníků. Na školu přichází pedagogicky působit v roce 1990, ve dvou funkčních obdobích zastával funkci studijního prorektora. Medaile je udělena IN MEMORIAM, ocenění převezme paní doktorka Mahulena Nešlehová na zasedání umělecké rady VŠUP

Akademický malíř Petr Sís

Absolvoval v atelieru filmové a televizní grafiky u profesora Jágra Aktivně se věnuje této profesi, je renomovaným grafikem, ilustrátorem a filmařem. Žije a tvoří ve spojených státech amerických, kde úspěchy svojí profesní dráhy nikdy neopomíná spojovat se jménem VŠUP v Praze , kde studoval. Ocenění převezme z rukou rektora v Českém kulturním centru v New Yorku.

Docentka doktorka filosofie Helena Soukupová

Absolvovala obor dějin umění a klasické archeologie na Filosofické fakultě Karlovy university Ve své profesní činnosti zpracovala řadu historických průzkumů, publikovala, spolupracovala na řadě výstav a realizovala řadu přednášek. Mimo jiné projekty representativně představila naší i světové veřejnosti unikátní architektonický soubor Anežského kláštera.

Na VŠUP působila od roku 1990, kde se výrazně podílela na nových koncepcích teoretické uměnovědné výuky. Úřad studijní prorektorky ve funkčním období 1998 – 2000 vykonávala s nevšední obětavostí.

Akademická malířka Adriena Šimotová

Absolvovala v atelieru profesora Kaplického. Je kreativní malířkou, ale i sochařkou, kreslířkou a grafičkou. Všechny tyto profese se v její tvorbě vzájemně prolínají do nevšední výtvarné formy. I v těžkých letech se vždy hlásila ke své příslušnosti k UMPRUM, o jejíž rozvoj a dobré jméno u nás i ve světě přispívá svojí uznávanou tvorbou i postojem.

profesor magistr Pavel Štecha

vystudoval na katedře fotografie pražské FAMU. Je výraznou postavou nejen ve fotografickém artefaktu architektonickém, ale i v reportáži, portrétu, nebo dokumentárním filmu. Během své profesní dráhy publikuje a působí jako pedagog. Na VŠUP přichází v roce 1993, kde jako první pedagog formuje nový studijní obor.. Medaile je udělena IN MEMORIAM, ocenění převezme neteř Pavla Štechy paní Jitka Řeháková.

Profesor Inženýr architekt Zdeněk Ziegler

Vystudoval na Fakultě architektury ČVUT.

Jeho nesmírně plodná profesní dráha je však zaměřena především na knižní typografii, propagační grafiku, plakátovou tvorbu, volnou grafiku, ale i na výtvarná řešení výstav a interierů, V roce 1990 přichází na VŠUP, kde působí jako vedoucí atelieru Grafického designu a vizuální komunikace, jako pedagog VŠUP přednáší na řadě renomovaných univerzit, především amerických. Ve funkčním období 1999 – 2002 úspěšně zastává funkci rektora

Vážení přátelé,

Úvodní program vernisáže výstavy VŠUP DNES se blíží ke svému závěru a mě nezbývá než ohlásit, že právě teď začne krátká modní přehlídka !

Manekýny

Přehlídku připravil atelier modní tvorby pod vedením akademického malíře Josefa Ťapťucha.

Tímto okamžikem považujte výstavu VŠUP DNES za zahájenou a to ve všech prostorách výstavní síně MÁNES včetně jejího spodního podlaží.

Právě tam vás zároveň očekává i neobvykle široký výběr nápojů – minerální voda – červené víno – bílé víno.

Přeji vám krásný večer !

Vážení hosté, dámy a pánové, dovolte mi prosím, abych Vám nejdříve jménem autorky a jménem galeristů manželů Jelínkových poděkoval za Váš zájem o tuto výstavu.

V poslední době periodika obsáhle popsala dosavadní životní dráhu Mariny Richterové, mnoho bylo řečeno na řadě vernisáží a její práce doznala řady fundovaných i úsměvných pojednání. Mně, prosím, dovolte uvést několik impresí v určitém, ne až tak přísném chronologickém pořádku.

Bylo tomu tenkrát před léty, kdy mladá studentka z tehdejšího Sovětského svazu přicestovala na trvalý pobyt do tehdejšího Československa prvé poloviny osmdesátých let. Myslím, že ji až tolik nezlomila okolnost, že před svým odjezdem byla exemplárně vyloučena z Komsomolu. Se slovy z nichž cituji: K výměně komsomolského průkazu za českou šunku přijela a s nadšením a tehdejším neuvěřitelným enthusiasmem nastoupila do studia v atelieru grafiky a ilustrace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Nadšení tehdejšího vedení školy z účasti sovětské občanky ve studijně vzdělávacím procesu školy netrvalo, díky autorčině nesmlouvavé povaze, příliš dlouho.

Řešil se jeden malér za druhým když to byl pravoslavný kříž na krku nebo otevřená prezentace vlastního názoru či emoce, kterou jsem zažil i já jako tehdy začínající odborný asistent.

Na jednu stranu vynikající studijní výsledky, na stranu druhou až strach z ohrožení pořádku ve škole. Její práce si však začínají všímat i kantoři z jiných atelierů a skoro až undergroundově s ní konzultují, stejně jako renomovaní čeští grafici, kteří se s její prací setkávají ve školních dílnách, kam chodí tisknout. O Marině se již začíná vědět. Přichází revoluce a studentská stávka. Marina nepřetržitý pobyt ve škole využívá k práci na diplomním úkolu - zase je to špatně, je stávkokazem, kritika přichází tentokrát z druhé strany barikády. Diplomní práce dopadá skvěle a to až tak, že k ní nebylo ze strany nového pedagogického vedení atelieru až tolik co říci. Na její hodnotu upozornil především oponent z odborné veřejnosti. Marina promuje a otevírá se jí volná profesní dráha. Do Československa přijela s přesvědčením, že jede do ráje, ten se však až tak moc nekoná ani po absolutoriu. Osud jí životem těžce zahýbal a ona utíká především k práci.

Její grafiky z tohoto období jsou něco jako některé z Verdiovských oper. Chcete-li například shlédnout představení Troubadoura a plně mu porozumět, musíte si koupit program a zjistit, jak složitý děj se odehrál dávno před tím, než se otevře opona. Pokud tak neučiníte a pokud máte rádi romantismus, odejdete se stejným nadšením a hlavou Vám dále zní skvostné melodie. U těchto grafik je tomu obdobně. Ve velkých formátech jsou zakódovány až složité konstrukce symbolik, příběhů nebo emocí, které asi nevyčtete. Věřím však, že některé Vám autorka ráda sdělí, některé méně ráda a některé, což bych i já osobně uvítal, nechá pod pláštěm tajemství. Co si však určitě odnesete, bude silný vjem ze samotné kresby, kompozice, barevnosti i celkového výrazu. Možná si odnesete i samotnou grafiku. Nechci popisovat Marininu tvorbu, které dle jejích vlastních slov nerozumím. Rád bych jen poukázal na to, že žánrová a především výrazová různorodost, kterou zde na této skutečně reprezentativní výstavě vidíte, není až tak otázkou vývoje, jako spíše reflexe na to, co se děje kolem autorky nebo co se děje s ní samotnou. O tom, jaká je dnes, si vážení hosté, vytvořte představu sami z jejích posledních prací, které zde prezentuje. Já Vám v tom mohu napomoci informací o splnění jejího životního snu - má zahradu, v těchto dnech kultivovaně rozkvetlou. Pokud byste ji navštívili, najdete ji jedině tam, na svém místě. Zdaleka však na svém místě nenajdete rostliny a dřeviny. Tam, kde byly včera, dnes již nejsou, vše se stěhuje podle toho, jak co barevně vykvete nebo se vytvaruje. Pozemek tak chvílemi připomíná jedno ze Shakespearovských dramat, autorka je tímto procesem neuvěřitelně nadšená a zároveň vlastně stále zdravě nespokojená. Uvidíme, jaké budou další grafiky a ilustrace v dalším autorčině životě. Doufejme, že nějaké zase vzniknou, určitou nadějí je konec zahrádkářské sezóny. Nechci tady promlouvat do budoucnosti a rád bych se v závěru vrátil k této chvíli.

To, co jsem řekl, není ani curiculum vitae, ani charakteristika, Je to mozaika skutečných osobních impresí. Pro její doplnění na velmi čestné místo patří a to jménem autorčiným a s dovolením i jménem mým poděkování a hluboké uznání za vzorné vypravení výstavy se všemi náležitostmi. Od každého, s kým jsem hovořil o výstavě zde, se mi dostalo těch nejlepších referencí. Ještě jednou váženým galeristům dík a dík Vám všem za vaši příjemnou a vlídnou přítomnost s královnou a démony. BCH

Vážené dámy a pánové, vzácní hosté inaugurace výstavy Čínské hůlky. Svojí přítomností jste poctili Bratislavskou premieru grafického cyklu akademické malířky Mariny Richterové, který se vám představuje v tomto svém novém rozsahu.

Je pro mne ctí, že moje další, již mnohá návštěva Bratislavy je spojena s příležitostí zahájení této výstavy.

Přiznám se, že při samotné tvorbě těchto grafických listů jsem často a rád, vyzbrojen sebeomluvnými etickými důvody péče o autorku, odbíhal od své práce. Sám jsem si vytvořil takové vyšší cíle, jako je míchání ginu s tonikem ve správném poměru, nalévání bílého a červeného vína do odpovídající číše, vaření kávy a zabezpečení reprodukce požadované hudby. Někdy jsem autorku od práce zdržoval. Někdy jsme společně, o tom, co vzniká, dlouze hovořili, někdy jsme zase spolu nemluvili vůbec.

V této krásné galerii stojím poprvé s tak čestným a zodpovědným úkolem jako je zahájení výstavy. V žádném případě nechci a nemohu ve svém vystoupení spadnout do posluchačsky vděčné recitace Marinina pohnutého životního osudu, byť je to zajímavé téma. Při uvedení této výstavy do Vašeho světa by mi to přišlo již vskutku velmi prvoplánové a zbytečně dekorativní.

Marininu tvorbu možná mnozí dobře znáte, ve Vaší zemi není dnešek její prvou prezentací. Touto výstavou vám však představuje svoje poslední aktuální myšlení, výtvarně vyjádřené zcela novým názorem. Představuje to, co dokázala ze svých myšlenek transformovat na tyto vám předkládané formáty. Zvolila si nejednoduchou cestu. Není to jedinečný originál kresby, odsouzený k exlusivitě. Marina tímto cyklem povznesla do neuvěřitelné kreativity jednu ze základních, však v tomto podání snad nejmystičtějších reprografických technik, kterou je litografie. Je tiskem z plochy, tiskem z kamene, který ve svém byť i řemeslném procesu klade neuvěřitelné nároky k úloze tvůrce. Právě on musí při něm dokomponovávat další finesy barvy, kresby, prostě všechno, u čeho je jeho přítomnost nezastupitelná.

Věřím, že brzo sami objevíte, že jakési tajemno těchto děl se neskrývá jen v dalekých námětech a výtvarném náboji. Skrývá se právě i v těžko rozkrytelných postupech této nedílné součásti tvorby. Výtvarný návrh a tisk zde nestojí proti sobě, protože právě tisk není a nikdy nebyl pro Marinu pouhou reprodukcí výtvarně sdělené myšlenky. Tvoří s ní jediný kreativní výsledek. Ze dnů, které tráví v litografické dílně Petra Korbeláře se vrací stejně unavená, jako z vlastního tvoření, které v případě Mariny probíhá výhradně přímo na kameni. Zvláště u tohoto cyklu oživili společně s tiskařem dávné, mnohými zapomenuté techniky a dokázali jim dát zcela nové aplikace. Černá barva je v těchto tiscích skutečně černou, však s množstvím dalšího plošného kresebného či valérového detailu. V tomto cyklu se objevuje i mnohem výraznější barevnost, ze které je zcela patrná autorčina odvaha pro další výtvarný experiment.

Marina přichází s úpně novým výtvarným nábojem.

Kolekce Indočína, kterou vedle dalších nových grafik máte před sebou, přišla jako to nejlepší a nejspontánnější řešení problému, který jí působil již těžko překročitelný zenit minulého tvůrčího období. Osobně ji považuji za doslovnou explozi v její tvorbě.

Původním motivem byla silnější komunikace s jinými světy dálného východu, o které se začala zajímat sofistikovaným způsobem. Výsledky těchto studií však pronikly do její tvorby s emotivním nábojem, nikoliv jako svazující informace. Právě to považuji za jeden z velmi silných prvků této poslední Marininy tvorby, která je právě tímto vstřícně komunikativní s tak odlišnými filosofiemi a kulturami, než je naše původní středoevropská. Při tom si jako svobodný umělec dovolí do takto zobrazovaného světa použít například i motivy z Karibiku, které jsme si jednou společně přivezli v podobě dredů na našich hlavách nebo čtenářku Haiku obléct do renesanční roby.

Na každém z těchto grafických listů je také skrytý děj. Jeho smysl je však sdělován úplně novým výrazem. Doslova monumentálně, jedinou postavou , kterou je ona sama. Jedná se o zcela osobitý přístup k myšlení, k zacházení s formátem a k jeho nejen kompozičnímu naplnění. Monumentalita stěžejní postavy zvítězila nad poctivou sdílností. Dala svobodu zcela jinému pojetí obrazu v daném omezeném formátu grafického listu, u kterého jste přítomnï v daném okamžiku, ve kterém je ta či ona postava – tedy Marina – v brilantní kresbě zachycena . Její fenomen je doplněn zcela nenásilně, při tom však emotivně nejrůznějšími atributy daného prostředí, dávajícími cyklu jeho jednotící smysl. Z mého pohledu tvoří jakýsi ochranný obal osobního sdělení o sobě samé, je trochu záměrně zamlženým zrcadlem svých skrytých emocí vůči světu, kterému je takto opatrně sděluje a před kterým se zároveň uzavírá do své zahrady.

Jsou to skutečná a složitá hledání v celém jejím dosavadním životě. Myslím, že třeba i jejím netušeným cílem bylo zasadit sebe sama do jiné prostorové i duchovní dimenze. Možná o to více, že tento nový soubor vznikl i jako vzdor proti nepřijetí k doktorandskému studiu této tématiky na pražské Umprum. Věřím, že proto je při svých vynikajících výtvarných kvalitách tak hluboce a při tom skrývaně emotivní. Jeho spontánní výraz považuji za tu nejlepší odezvu na původní negaci komisionelního rozhodnutí, která se dnes stává de facto pro Marinu a nakonec i pro vás pozitivem úžasného startu této její nové tvorby.

Troufám si tvrdit, že těmto grafikám rozumím, ale o případné rozkrytí jejich jednotlivých smyslů zkuste požádat autorku nebo si ponechte, prosím, punc krásného tajemství při vnínímání této výstavy a všechny ty jinotaje a symboliky vysvětlujte sobě i svým blízkým Vaší vlastní senzitivitou.

Mně v samotném závěru nezbývá nic jiného než autorku oslovit a to v jazyce, který pilně studuje a který figuruje i v názvu výstavy Čínské hůlky.

Zun jing Marina

Milá Marino,

Wo xiang zhenxin de zhuhe ni zhe ge tebie meili de zhanlan.

blahopřeji Ti k této krásné výstavě, kterou jsi ve svém zdravém vzdoru vytvořila.

Ta shi ni jianchibuxie de fendou de chengguo. Wo xiangxin bujin zai shijie geguo, erqie zhongyu zai Jieke ta ye yiding hui dedao juda de chemggong.

Věřím, že bude mít velký úspěch snad již i v Čechách a nejen ve světě.

Yin wei ta schizai shi wanguan xinying de, fuyou yíyi de, shengming wuxian de zuopin.

Je to skutečně úplně nové, zcela původní, monumentální a možná trochu i nadčasové dílo.

Překlad z češtiny do čínského jazyka v přepisu phinin Patricie Krechloková

Sehr geehrte Damen und Herren, liebe Gäste,

Es ist mir eine große Ehre, Sie alle, die die heutige Eröffnung der Ausstellung "Chinesische Stäbchen" in Herent besuchen, rechtherzlich begrüßen zu dürfen. Die Ausstellung dieses neuen Ausmaßes ist eine Premiere sogar für die Malerin, Marina Richter, Autorin dieser Grafik, dieses Zyklus.

Ich gebe zu, dass ich während Entstehung dieses Werkes oft und gerne meine eigene Arbeit vernachlässigt habe, unter dem ethischen Vorwand sich um die Autorin kümmern zu müssen. Meine Ziele bestehen damals daraus, der besten Gin &Tonic zu vorbereiten, Rot- und Weißwein in das passende Glas zu gießen, den Kaffee zu kochen und die richtige Musik auszuwählen. Manchmal habe ich die Autorin von ihrer Arbeit abgehalten, manchmal haben wir lange über das künstlerische Schaffen diskutiert und andersmal sprachen wir gar nicht mit einander.

Viele von Ihnen kennen das Werk Marinas gut, denn es ist nicht neu in Ihrem Land. Sie flüchtet zu Ihnen, falls ihr Leben zu kompliziert wird. Davon zeugen sowohl ihre Erinnerungen an Antwerpen, die die Grafik mit demselben Namen darstellt, als auch der Charakter ihrer schöpferischen Tiefdruck- Etappe.

Marina will Ihnen mit dieser Ausstellung ihre letzten Gedanken vorstellen, die durch ihr Werk präsentiert werden. Sie zeigt Ihnen das, was sie von ihren Gedanken umgestalten konnte. Sie hat sich für einen schwierigen Weg entschlossen. Ihr Werk ist kein einzelartiges Original wie eine Zeichnung, die zu Exklusivität verflucht. Marina hat mit diesem Zyklus eine der elementaren, aber in dieser Darstellung auch sehr mystischen reprografischen Techniken, nämlich die Lithographie, in die unglaubliche kreative Höhe gehoben. Diese verlangt einiges von dem Künstler, denn es geht dabei um einen Prozess des Schaffens, in dem aus der Fläche, aus dem Stein durch den Druck ein Meisterstück entsteht. Es ist der Autor, dessen Gefühl unter anderem für die Farbtöne, Form, Linie, Gleichgewicht, Spannung eine große Rolle spielt und deswegen ist er unersetzbar.

Ich weiß, dass Sie selbst bald erkennen, dass die Geheimnis dieser Werke nicht nur in den ungewöhnlichen Themen besteht, sonder auch in der bildenden Spannung. Dazu findet sie man in den verborgenen Verfahren, die den wichtigen Teil des Werkes darstellen. Der Entwurf und die Bearbeitung stehen in diesem Werk nicht gegen einander, weil die Bearbeitung für Marina nie nur eine einfache Reproduktion der künstlerischen Idee war. Ganz im Gegenteil, sie bilden zusammen eine kreative Einheit. An den Tagen, die sie in der lithographischen Werkstatt von Peter Kokrbelář verbringt, kehrt sie zurück genauso erschöpft wie an denen, die dem schöpferischen Tun gewidmet sind. Die kreative Arbeit wird ohne Ausnahme auf dem Stein fortgesetzt. Zusammen mit dem Drucker hat Marina schon längst vergessene Techniken ans Licht wiedergebracht und umwandelte sie in die Neue. Das Schwarz in ihren Werken ist das echte Schwarz, aber schließt in sich viele zeichnerische und farbige Details. Dieses Zyklus fällt durch kräftige Farben auf, was uns wissen lässt, dass die Autorin für das weitere Experiment bereit ist.

Marina kommt mit dem neuen Impuls. Das Werk "Indochina", das mit den anderen neuen Werken hier vorgestellt wird, stellt die beste und absolut spontane Problemlösung der ermüdeten künstlerischen Vergangenheit. Persönlich halte ich diesen Impuls, diese schöpferische Problemlösung für eine tatsächliche Explosion kreativer Kräfte.

Der Ursprung dieses Geschehens war Kommunikation mit dem Fernost, das ihr Interesse erweckte. Das alles, was sie erlernte, wurde zum Teil ihres künstlerischen Tuns, der ihrem Werk die unerwartete emotive Spannung verliehen hat ohne es zu hindern. Gerade diese Auseinandersetzung mit den verschiedenen Kulturen und Denkweisen, der Philosophie des Ostens bereicherte und stärkte Marinas Werk. Dabei bleibt sie verspielt und ausgelassen wie eine freie Künstlerin und mischte ruhig diese Motive mit denen aus Karibik, die wir in der Form den Dreadlocks auf unseren Köpfen trugen, als wir damals nach dem Urlaub wieder nach Hause kamen. Oder sie lässt Die Leserin Heike die Robe aus der Zeit der Renaissance. In jeder Grafik ist auch eine Geschichte verborgen, deren Sinn wurde uns auf den neun Art und Weise mitgeteilt, und zwar durch die einzige monumentale Gestallt, nämlich die Künstlerin selbst. Das ist eine außergewöhnliche Bearbeitung, das neue Denken und überraschende Kreativität, was den Format und die Komposition angeht. Die Monumentalität der Hauptfigur siegte über die ehrliche Aussage. In dem eingeschränkten Format der Grafik widerspiegelt sie ganz anderes Bild des Moments, in dem die eine oder die andere Figur, immer aber Marina, brillant gezeichnet wurde. Verschiedene Attribute des Umfeldes binden den Zyklus zusammen und verleihen ihm den Sinn. Meiner Meinung nach sollen sie eine schützende Hülse sein, die eine sehr persönliche Aussage verhüten. Die Aussage, die sich als leicht verschlagener Spiegel der verborgenen Emotionen bezeichnen lässt, weil sie sie einerseits dem Welt zeigen will, andererseits sie ihm befürchtet und sich in ihren privaten Garten zurückzieht. Diese ist eine wirkliche und komplizierte Suche nach dem Selbstbestimmung in dem eigenen Leben, ein Versuch sich selbst in dem neuen Raum und in der neuen mentalen Dimension zu bestimmen. Vielleicht ist das Ganze auch ein Trotz, weil sie nicht als Doktorandin an der Prager Hochschule für angewandte Kunst akzeptiert wurde? Möglicherweise ist das der Grund für die verborgenen Emotionen, wobei die künstlerischen Qualitäten kaum zu übersehen sind. Der ursprünglicher negative Impuls wurde also zu dem durchaus positiven Anfang Marinas neues Schöpfen.

Ich wage es zu sagen, dass ich die Bilder deuten kann, aber nach dem Sinn fragen sie lieber Autorin selbst, oder lassen sie die Geheimnis noch eine Weile auf sich wirken und versuchen Sie durch Ihre Wahrnehmung die Symbolik zu erkennen und Ihren Lieben zu erklären.

Mir bleibt nichts anderes übrig, als die Autorin anzusprechen und zwar in der Sprache, die sie fleißig lernt und die ist auch in dem Titel der Ausstellung "Chinesische Stäbchen" zu finden

Zun jing Marina Liebe Marina

Wo xiang zhenxin de zhuhe ni zhe ge tebie meili de zhanlan.

Ich gratuliere Dir zu dieser Ausstellung, die aus Deinem Trotz entstanden ist.

Yin wei ta schizai shi wanguan xinying de, fuyou yíyi de, shengming wuxian de zuopin.

Es ist ein ganz neues, innovatives, originelles, monumentales und vielleicht auch zeitloses Werk.

Překlad z češtiny do německého jazyka Ing. Jarmila Kemrová

Překlad z češtiny do čínského jazyka v přepisu phinin Patricie Krechloková

Sympozium bylo v roce 2010 pořádáno již po třinácté galeristy Štěpánkou a Michalem Říhovými z Českých Budějovic – galerie VIDA. BCH byl požádán o vstupní text katalogu 12. Sympozia a zahájení výstavy sympozia třináctého.

13. Malířské sympozium Nové Hrady – zahájení výstavy

Vážení hosté, vážení občané Nových Hradů i vy všichni, kteří jste pro tento okamžik vážili cestu do tohoto krásného města, vážení umělci – malíři, ale i grafici a kantoři – vy všichni, kteří jste tvůrci letošního sympozia, vážení galeristé – vy, bez kterých by nebylo této myšlenky. Vítejte, vzácní hosté – zástupci institucí, zástupci sponzorů, vítejte i vy, úspěšní rybáři, jejichž úlovky, skvostně upravené, patří ke zlatým hřebům kulinářské aktivity na sympoziu.

Nové Hrady přivítaly jako vlídný hostitel vás, umělce a myslím, že naopak vy, účastníci sympozia, rádi vítáte tento zájem o vaši tvůrčí práci, umocněný zde viditelnou nepokrytou zvědavostí.

Magická, trochu obávaná třináctka. Apollo 13, Třináctá komnata celebrit show – businessu, 13. malířské sympozium v Nových Hradech. Já jsem před svým odjezdem z Prahy žádná rovnítka ani jejich nebezpečí neviděl. Život a především život naplněný tvorbou, je však mnohem zajímavější. Přináší zvraty, emoce, žádný z mezilidských vztahů v této oblasti není odsouzen do konformity.

Jakousi intuicí je toto letošní sympozium s tímto pořadovým číslem široce vnímáno jako nepsaně jubilejní. Desítková soustava, kterou údajně stejně vymysleli první Číňané, ustupuje do pozadí a třináctka začala ke každému hlasitě promlouvat. Slyším ji zde v každé druhé větě.

I já bych rád, mnohem hlasitěji než jindy, promluvil o faktech, která, jak věřím, zde byla připomínána často. Je to samotná existence tohoto sympozia. Vzniklo koncem devadesátých let a nacházelo si svoji cestu. Stalo se zajímavé a lákavé, bez mantinelů, s nabídkou svobody v tvorbě i v projevu a to zdaleka ne pouze výtvarném. Při vší úctě a obdivu k mnoha obdobným aktivitám mělo právě ono svoji výhodu. Bylo to úplně nové, zajímavé, v objevovaném regionu tehdejšího pohraničí v nové a již správné době. Neproměňovalo se z bývalého undergroundu do nudné oficiality a neosvobozovalo se z bývalé oficiality do přicházející svobody.

Možná až trochu i náhodou se obklopilo právě onou neuvěřitelnou zajímavostí. Už jen bydlením v klášteře, jehož řádová přísnost roztává ve vlídnosti ke svým hostům – umělcům. Ti oplácejí silným projevem snahy o respekt k těmto nepsaným, však silně cítěným pravidlům. Vlastní tvůrčí prostředí v trochu mystickém domě, atomizovaná pracoviště, společný stůl. Toto vše začalo před třinácti lety a pokračování dnešním dnem jsme právě svědky.

Včerejšek i dnešek je kontinuálně, těžce a s obětmi budovaným celkem. Jednotlivé role aktérů se většinou každý rok znova rozdávají. Na druhé straně zůstávají role konstantní. Zatím je jedinkrát změnil sám osud. Po odchodu inženýra Viléma Šebka, který se svojí paní sympozium zakládal, přichází dcera Štěpánka Říhová, která s paní Naďou nepřipustila po této – především rodinné ztrátě, jeho zánik. Naštěstí se mohla opřít o charakter a vysoký etický kodex účastníků, kteří byli těmi prvními před třinácti lety. Byli těmi, kdo plnili své nepsané sliby, které v danou chvíli vyřkli. Z jejich přítomnosti, v běhu let neúprosného času, se těšíme dodnes. Prosím, aby dnešní nositelka tohoto úkolu, paní galeristka Štěpánka Říhová, přijala navíc mojí gratulaci. Jejím důvodem je obětavá a nenahraditelná pomoc manžela Michala i podpora dcery Elišky a syna Tomáše. Květina je skromným symbolem uznání vašich snah a úsilí.

Vážení přítomní umělci, byť vám to bude zcela zdravě jedno, skládám vám svůj obdiv především za to, že tu spolu vydržíte. Ano, jezdí se na plenery, pije se víno, tvoří se, druží se, hádá se. Obyčejně se vytváří komunita, která však není úplně nová a náhodná. Vidím ji ve studijním ročníku školy, který prostě opustí pevné stanoviště a pouze změní prostředí. Vy se scházíte náhodně, opouštíte své domovské prostředí a jistotu svého atelieru. Vněm se můžete třeba i zamknout. Opouštíte své galerie, své obdivovatele, svůj svobodný časový rozvrh na dobu tvorby a na to, co vedle ní zbývá. I když se na sebe někdy i usmíváte, tak podvědomě soutěžíte. Zajímáte se o to, co zde, zcela transparentně, tvoří kolega či kolegyně a oni i vám měří stejným dílem. Ztrácíte tu úžasnou výhodu, že to, s čím spokojeni nejste, prostě úplně zrušíte. Vaše osobnost je představena tím, co vytvoříte zde, ve skutečném tvůrčím stresu, hroucení či euforii.

Sympozium není o navezených hotových obrazech na přehlídku. Sympozium je pot a krev, smích skrze slzy, sympozium je absolutní vyčerpání ducha, těla, rovnováhy. Jistě mnozí přijíždíte s předem připravenými náměty v hlavě či skicách. Jistě chcete, aby byly nové, aby byly jiné, než před rokem. Chcete zaujmout, chcete v měnící se komunitě obstát, chcete být dobří, hájíte své jméno, které už má své renomé odjinud. Odjíždíte vyčerpáni, odjíždíte se směsicí dojmů, které nadlouho zůstanou ve vaší mysli. Odjíždíte však mnohem bohatší, než jste přijeli.

Vážení umělci, všem vám přeji dobrý pocit v tuto chvíli. Všechna vaše plátna získala touto adjustací v těchto prostorách, zbavena nepořádku ateliérového prostředí, svůj pravý výraz. A nebylo by to jubilejní sympozium, aby nepřineslo do těchto chvil ve svém průběhu něco adrenalinu. v

Vážení hosté, vidíte zde před sebou úctyhodný tvůrčí potenciál, vytvořený za necelý týden. Je na vás, zda jej vnímáte jako výkon vyrovnaný, nebo jako rozevřené nůžky. Je na vás, zda vidíte výrazová hledání, změny ve výrazu nebo raketové vzestupy.

Tato třináctka dokázala, že sympozium není mechanizmem. Mimo jeho servisní části se jím nesmí stát. Jistě si každý jeho ročník našel formu společné týdenní pospolitosti tolika silných názorů. Toto se nikdy definitivně nevyřeší a to není v žádném případě prohra.

Vážení umělci, účastníci třináctého malířského sympozia v Nových Hradech, dovolte, abych vás tomuto vzácnému publiku v krátkosti představil. Moje harakiri v podobě možné glosy k působení vašich děl na mne nechť je chápáno jako osobní emoce, o kterou se dělím a ke které nacházím odvahu.

Milan Janáček

Rodák z Blatné, vystudoval Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze a svoji prvou účast na sympoziu řešil zastoupením zaslaným dílem.

Dimitrij Kadrnožka

Akademický malíř, rodák z Kroměříže, absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze u profesorů Strnadela a Trostra. Za celých třináct let nevynechal jedinou účast. Jeho plátna na mne promlouvají atmosférou světa, ve kterém čas žil a který nemůže a nechce se svým hlubokým citovým nábojem v tvorbě opustit. Plně to chápu. Opozdil se s příjezdem a zbyly na něj velké formáty. Považuji to za šťastný vývoj situace.

Vojtěch Kolařík

Akademický malíř, rodák z Hvozdné ve zlínském kraji, vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Trostra. Je člověkem s neuvěřitelným množstvím zážitků a neuvěřitelnou mírou fantazie. Obojí reflektuje především v bohaté figuraci s dějovým nábojem i emocemi, které jeho dílo doprovázejí při jeho vzniku i po dokončení.

Martin Němec

Akademický malíř, pražský rodák, vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v atelieru profesora Smetany. Svoji prvou účast na sympoziu řešil zastoupením zaslaným dílem.

Marina Richterová

Akademická malířka, původem z Moskvy, absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou – atelier ilustrace a grafiky u profesora Mikuly. K vánocům dostala tři formáty pláten 100 x 100. Minulý týden si koupila deset dalších. Na svoji úspěšnou grafiku teď zapomíná. Nedivím se. Můžou za to Nové Hrady, kde za svoje tři účasti vystřídala předmět, figuru i architektonický prostor.

Ivana Svobodová

Akademická malířka, narodila se v Praze, kde absolvovala akademii výtvarných umění v atelieru profesora Součka. Při svých třech účastech na sympoziu silně reflektovala fenomén Nových Hradů, kterým dává jiný prostor proporce a něžné snové figurální děje, které se s nimi kompozičně i plánově prolínají.

Josef Synek

Rodák z Blatné, je autodidaktem s řadou soukromých studií, která absolvoval. Na svém zdejším, již pátém vystoupení zazářil snovou představou aktu své kolegyně, statující v blízkosti městské kašny na krásném novohradském náměstí. Snad tato kompozice přinese jeho další ocenění už jen pro to, že vešla do povědomí zdejších občanů.

Jaroslav Štědra

Rodák z Teplýšovic, absolvoval Střední školu odbornou výtvarnou v Praze u pedagoga Kytky. Vedle tvůrčí výtvarné práce se plně věnuje práci pedagogické na střední uměleckoprůmyslové škole v Praze Na svém prvním vystoupení v Nových Hradech je tedy vlastně trochu za školou a domnívám se, že mu zdejší prostor umožnil svobodu experimentu a přímého emotivního vyjádření.

Anna Vančátová

Rodačka ze Žatce, vystudovala Filosofickou fakultu University Karlovy v Praze u profesorů Boudy a Sýkory. Na své první sympozium přivezla několik rozpracovaných formátů, které zde chtěla dokončit. Tuto myšlenku opustila a začala s odvahou a entusiasmem malovat na formáty nové. Skládám ji za to k nohám své uznání, které, prosím, aby přijala

Tímto jsem představil všechny letošní účastníky a shodou okolností obracím třináctý list. V závěru mi vedle výtvarníků dovolte představit jeden obraz.

Vybočuje tím, že je vytvořen dvěma autory. Dimitriem Kadrnožkou, který dostal k dispozici plátno v plátně a Marinou Richterovou, která tomuto stojanu vytvořila architektonický prostor. Umělci rozhozených generací k tomuto přistoupili s největším pocitem vzájemné úcty a respektu lidského i výtvarného. V těchto mantinelech se setkala životní moudrost se živými profesními ambicemi. Pro mne tento obraz nepsaně potvrzuje i vlastní smysl sympozia, celé jeho historie.

Než požádám paní galeristku o oficiální zahájení výstavy s jejím laskavým komentářem, rád bych vzdal čest vašemu umění. Nejlépe to za mne vyjádří božský Luciano Pavarotti – DA MI COLORI …podej mi barvy, je začátek árie malíře Cavaradossiho z Pucciniho opery Tosca. Zde zazní její finále – díky za pozornost.

Dobré pozdní odpoledne, vážení hosté Galerie u Sediaceho Anjela v Kežmaroku.

Jeden z básníků prohlásil " hovoří-li andělé některým z lidských jazyků – je to slovenština". S hlubokým osobním respektem k této krásné hypotéze si vás proto dovolím oslovit raději česky.

Představuje se vám Marina Richterová. Patří mezi ty umělce, jejichž fragment tvorby je přinejmenším stejně emotivním, jako sofistikovaný systematický výběr z celého tvůrčího období. Pokud bychom se přenesli fenoménem času a tato výstava se objevila před – řekněme patnácti lety – nevěřili byste, že je to Marina Richterová.

Vaše pochyby by měly jedno, naprosto vyjímečné vysvětlení. Marina totiž hledá stále něco nového. Objeví dejme tomu cestu akvarelu. Dovede ji do své hranice naprosté fitnessy a v tom okamžiku pro ni přestává být zajímavá. Stejně tak tomu bylo i s hlubotiskem, měkkým krytem a všemi těmito technikami, byť návrat není vyloučen.

Již před těmi patnácti lety si mnozí mysleli, že začnou sbírat její velkoplošné hlubotisky ve velkých kapacitách. Velice se zmýlili. Marina je v tomto ohledu zklamala a připravila jim těžké chvíle zjištění, že tyto grafiky již další – prozatím – nebudou a tím pádem se na trhu umění stávají stále vzácnějšími.

Marina – jakoby až nepochopitelně – neusilovala o exotické, vážené a lukrativní trhy, jako je Japonsko, Jižní Afrika, Spojené státy a další. Samy jí o její hlubotisky oslovovaly. Nebyla to vědomá ignorace. Byl to jen zájem o něco nového a především – byl to strach nebo spíše nechuť spadnout byť do nejvyšších pater řemeslné tvorby, jejíž masová produkce přináší příjemnou materiální pohodu.

Marina objevila litografii. Vedle samotného výtvarného náboje je tato výstava apotheosou této, někdy až nedoceněné a časy minulými trochu znesvěcené techniky. Marina dokázala neuvěřitelnými a riskantními experimenty co vše je v tomto světě tiskařské techniky možné. Slovo " řemeslo" které, jak zaznělo před chvílí, není pro ni v žádném případě něčím podřadným nebo se ctí jen sloužícím. Nikdy jsem u Mariny nenašel hranici, kde končí kreativita výtvarná a nastupuje dokonalost řemeslná. Marina se v těchto obou světech pohybuje s naprosto participiím respektem.

Osud někdy pracuje příznivě. Shodou náhod Marina našla tiskaře, který s touto technikou začínal stejně jako ona, ve stejné době. Nezatíženi dogmaty mohli rozvinout něco, co vidíte zde, nad čím své lorňony čistí dámy a pánové v takových tiskařských velmocích, jako jsou flanderské Antverpy, Lowen, Herrendt a další Mekky všech tiskařů, kteří tam jezdí na super protekční stipendia.

Vážení, nezlobte se, a ty Marino především, že jsem začal mluvit nejdříve o technice. Za pouhou techniku ji skutečně nepovažuji. Vidím tě stát u historické mašiny s litinovými koly. V kalhotách s laclem, nesoucích stopy všech aplikovaných barev a s upřeným výrazem, co vlastně bude tím výsledkem. Tvé credo FINIS CORONAT OPUS zde dostává svého nejvyššího opodstatnění. Opus sám – Tanec v čínském kabátku – tato umělecká kreace, zahrnuje vše, o čem jsem doposud mluvil. Jak jej zde vidíte, je v nejlepším smyslu slova do sebe zahleděným, sebevědomým dílem. Je pohledem na jiný svět vlastníma očima. Každý z listů má svůj příběh. Jeho hlavní hrdinka je však stále jedna ta samá.

Kultura dálného východu je v tomto cyklu – jak to nejen já se smířením a pochopením vnímám – pouhým prostředkem k publikaci vlastních emocí, úměrně a zajímavě zastřené, cestou výtvarné expanze. Nevidíte zde žádné ilustrace, jak se žije v Japonsku nebo v Indočíně. Vy zde vidíte, jak cokoliv prožívá Marina Richterová, která si tento svět pro reprezentaci sebe sama prostě vypůjčila nebo jej pro tento účel zabavila. Nenechte se, prosím, však zmýlit mnoha věcnými abnormalitami, které v těchto grafikách se ne zrovna uctivě chovají k encyklopedické poslušnosti. Marina o tomto světě mnoho zná, mnoho přečetla, shlédla, studuje jeho jazyky. Ale – vlastní emoce vítězí nad faktografií a tak před vámi zde visí počin, nikoliv dokument. Kompozice, barevnost, linie – to vše mluví za sebe, nechci vás ani znavit, ani ovlivnit tím, jak to zrovna já vnímám a vůbec již ne tím, jak bych to posuzoval. Nejlepším znalcem svého díla je autor sám a věřím, že Marina vám svá – v těchto grafikách zakodovaná tajemství alespoň částečně rozkryje.

Výstava je prodejná a mohu vás ujistit, že každý z případně prodaných listů Marina hluboce oželí. Prosím, nedbejte na to, není v tom sama. Naopak, je mi ctí vyslovit poděkování a uznání galeristům PhDr. Carmen Kovácsové a Ing.arch. Marku Hosovi. Krásná galerie, profesionální instalace, krásné město a celý region, který mne i Marinu hluboce oslovoval. Svoji kulturou, historií, přírodou, lidmi i tak emotivními a oslovujícími protiklady.

Díky za váš zájem, vážení hosté. Díky za vaši pozornost a přeji hezký podvečer, strávený ve víru tance a v čínském kabátku k tomu. bch

Vážení hosté,

Představuje se vám malířka a grafička Marina Richterová, absolventka jedné z nejlepších středních uměleckých škol v Moskvě a absolventka pražské UMPRUM – atelieru ilustrace a grafiky. Představuje se Vám soubornou výstavou. Soubornou ve smyslu co dovolil tento krásný prostor. Stále se tedy jedná o výběr a to nejen děl, ale i oblastí tvorby. Výstava pod názvem Součet součtů dvaceti dvou let, uvedená v krásném archaickém originále SUMMA SUMMARUM by zároveň mohla reprezentovat symboliku curriculum vitae a to nejen v profesní, tvůrčí stránce. Projdete-li jednotlivé sály, uvidíte v souborech formátů Marininu tvorbu pokaždé v jiné situaci. Její životní období před dnešním stavem mělo mnoho podob. Byla to dramata citová, sebehledající a doslova i existenční. Řeka jejího života se prolínala zřídka plynulým tokem, častěji divokými peřejemi. Tvůrčí práce z tohoto silného tlaku pro ni nebyla únikem. Byla něčím naprosto samozřejmým, stala se symbolem její vlastní existence, byla pro ni doslova a bez nadsázky životním smyslem. Snad právě proto jednotlivé náměty nekomentují prvoplánově dané životní situace. Přímá vazba je vyjímečná a to stejně u symbolismu, který se zmiňovaným prvým plánem ztvárnění emoce nemá skutečně nic společného. Vše odchází do jiných světů se svými jinými hrdiny, ve škále výrazových prostředků výtvarných a to v nejrůznějších technikách.

Pro trochu encyklopediky, která může doprovodit emoci vašeho vnímání, učinila Marina v této výstavě maximum.

Svá tvůrčí období rozdělila do kapitol, které jí tento dům nabídl svými sály. Ke kapitolám tvorby, přibližně odpovídajícím i kapitolám jejího života, napsala svou impresi ze svého dnešního pohledu. Sám považuji tyto texty za stejnou kontinuální hodnotu s celým dílem. Opět vše vysvětlují, ne úplně zastřeně, ale ne přímo. Napsala je tak, aby vybudila i vaši fantazii. Je to její hra, kterou se během let naučila i ve formě slovesné tvorby.

V názvu výstavy uvedených dvacetinou let je obdobím její samostatné umělecké práce. Při této retrospektivě, kterou máte zde před sebou, nelze opominout období jejích studií. Středoškolských v bývalém Sovětském svazu, kde se narodila a vysokoškolským v Československu, kde zůstala. Úspěchy ve studiu v Praze a jeho vynikající závěr patří v jejím osobním životě k nejsložitějším v mnoha stránkách.

Věřím, že otázky existence a dnes již úsměvné politiky z tehdejšího horizontu osmdesátých let dnes přijímá s vyrovnáním. Dovedu si však představit a obdivuji její obranu proti útoku na její tehdejší výtvarný profil, který si přivezla, na její znalost zapomenutých technik, podléhajících u nás restaurátorské autorizaci, na její vrytý, až kultovní a obřadný respekt k malbě ikony. Dovedu si představit její tehdejší ostych i vzdor oproti středoevropskému sebevědomí. Oproti tehdejšímu divokému kvasu v umění, v jeho rozpolcení na oficiální a neoficiální tvorbu, kde bez zatížení, sama a bez předsudků, hledala svá kriteria kvalit.

Veškerým protivenstvím však čelila s jasným cílem. Nespadnout do tehdejšího nevyhnutelného ruského životního scénáře. Svojí přímočarostí si vytvořila mnoho potíží před rokem 89. Svým původem po roce 89, naštěstí na krátkou dobu a u pár omezenců. V jejích nejtěžších dobách se našlo několik lidí, kteří jí pomohli. Většinou lidí, kteří stáli mimo jejích příbuzenských vztahů. Nebylo jich mnoho, ale dokázali ji podpořit. Dovolte mi při této příležitosti jediné jméno, o kterém jsem hluboce přesvědčen. Markéta Zinnerová.

Marina po absolutoriu v roce 90 nastupuje na scénu již jako umělec naprosto kosmopolitní. Všechna její studia ji nedokázala uzamknout do jediného výrazu, ve kterém by ustrnula nebo jej opatrně rozvíjela. Uvědomuje si časový fenomén života. Ten vzácný čas, který má svá omezení. Proto nezůstává v jedné vyšlapané cestě. Její talent a náboj jí to nedovolí. Někdy to vzbuzuje až její nečitelnost nebo spíše zvědavost, s čím opět přijde.

S tím nepřímo souvisí i trochu problematický vztah Marina – versus oficiální zakázky. Takto definovanou práci, na kterou Marina nepřijde sama, musí zadat skutečně osvícený investor. Nikdy totiž nemůže tušit, jaký charakter díla dostane. Musí mu stačit, že to bude Richterová, musí mu stačit vědomí, že dostane práci vrcholné kvality a musí se připravit na možnost, že bude dílo muset i tvrdě hájit. Díky takovýmto lidem vša budete mít možnost například frankovat své dopisy další českou poštovní známkou.

V tuto chvíli nezbývá než pogratulovat i jiným směrem. Myslím tím této krásné galerii, která hostí takto poprvé prezentovaný retrospektivní i aktuální soubor Marininy tvorby. Nejen za sebe vyslovuji dík a uznání za tuto ideu, kterou přivedl na svět Karel Hamšík, který zde jistě někde skromně stojí v davu a který kvalitám prezentace této expozice, společně s autorkou, výrazně pomohl. Díky patří i vedení galerie, celého městského střediska v Třebíči a v neposlední řadě exekutivnímu úžasnému dámskému tandemu, který expozici společně s autorkou zrealizoval.

Vám, vážení hosté, přeji krásný podvečer, plný zážitků nad díly Mariny Richterové. Jediné, co tyto zážitky může přece jen překonat, je rozhovor s autorkou. Jistě vám o tom všem řekne mnoho. Připraveni buďte na vše.

To samé se událo před několika dny v též krásné Galerii u sedícího anděla v podtatranském Kežmaroku. Odtud za vámi autorka přijela.

Marina dříve snadněji dobývala svět, než domácí scénu. Přál bych jí, aby Třebíč byla dalším důvodem k tvrzení, že to už není pravda.

Díky za pozornost bch

Ohlasy na aktivity Galerie 12, které jdou ruku v ruce se vzájemnou podporou správy zámku a městského zastupitelstva, jsou čím dál častější – recenze na výstavy, jubilea i stěžejní bienále. Věřím, že budou i na toto již páté „Letní mezinárodní setkání výtvarníků“. Recenze na výstavu plastik v zámeckém areálu a v Galeriii 12, která jako tradičně obohatila místní pestrou kulturní sezonu již samotným začátkem července, se dají z mnoha stran očekávat. Právě tento široce koncipovaný program vstupuje do povědomí trochu rezervované české výtvarné společnosti, která mnohé nové počiny přijímá se zvědavou zdrženlivostí. Náměšťská přehlídka prostorové tvorby, netrpící svazujícími mantinely, vytváří hodnoty ve svém rozptylu témat i pojetí již nepřehlédnutelné.

Setkání je pro tuto, dnes již osobnostmi bohatě obsazenou akci, správný název. Autoři přivážejí do zámeckého areálu díla ve svém korpusu již vytvořená. Transportem však jejich tvůrčí proces nekončí. Začíná sympozium, jeho obrovská síla ve schopnosti reagovat na prostředí. Reagovat na genia locí, kterého se každý z nich uchopuje dle svých představ. Reagovat na hmoty stromů a jejich skupiny, na měřítka jejich textur. Reagovat na plochy, na architekturu, na historické technické stavby, kterým momentálně schází jejich funkční naplnění, vnímané naopak jako přidaná emotivní hodnota. Reagovat na přírodní či stavební veduty a na dané, již historicky vzniklé prospekty jak cílené, tak i náhodně vzniklé. Někteří autoři dokážou vybrané prostory doslova přetvářet v jiném přístupu, než je instalace výtvarného artefaktu. Použijí k tomu i nejpurističtějších prostředků. Přesvědčivosti řešení dosahují pouhým využitím jejich přirozeného fyzikálního chování a doslovným vetřelcem provokativní barevnosti. I v těchto souvislostech je každý z nich se svým dílem individualistou a přitom musí předem počítat s tím, že do jeho pečlivě vybrané prostorové kompozice vstoupí někdo další a že i tak musí jeho dílo vypadat dle jeho záměru. V mnoha případech lze nalézat jen tušenou, nebo možná i definovanou autorskou souhru, jejíž výsledek mohl mít i dramatický tvůrčí proces. Diváci podvědomě nebo cíleně tyto kompozice hledají. Nalézají mnohé. Někde třeba jen snahu o jejich naplnění. Při této, tvůrčím nábojem naplněné přehlídce, nelze opomenout dobu, kdy oficiálních akcí tohoto druhu bylo poskrovnu a většinou měly charakter trpěného undergroundu. Proto považuji především experimentální konfrontaci díla s bohatě komunikovaným veřejným prostorem, která je zde v Náměšti, za naprostý symbol získané tvůrčí svobody a za symbol jejího smysluplného uchopení. Dále však mimo rozsáhlé instalace děl v zámeckém areálu parku a nádvoří lze shlédnout též autorsky bohatě zastoupenou expozici komorních plastik v zámeckých interierech.

Můj pohled na tento již pátý počin v Náměšti nad Oslavou není přímo z okruhu jeho účastníků. Proto bez rozpaků mohu vyslovit své hluboké uznání tomuto umění vůbec a to bez zlehčování těch oblastí, kde tvůrce interpretuje svoji emoci v pohodlí atelieru i domova, prostřednictvím vlídného nástroje, vůně barev nebo pleneru a s možností kontaktovat se s materiálem třeba i dotykem a se zavřenýma očima sledovat výsledek své tvorby. Většina autorů tohoto setkání pracuje s materiálem, kterého se v jeho tvárném stavu dotknout nemůže, s materiálem, který je v této fázi nepřátelský svým nebezpečím, s materiálem, vyžadujícím fyzické vypětí. Ztvárnění autorovy emoce do výtvarného počinu touto tvůrčí cestou je šílenou a nebezpečnou dřinou. Paradoxně ona je v povědomí řady lidí považována v uměleckém kovářství a jemu příbuzných oborech za převažující míru řemesla nad podílem tvorby samotné. Právě na tomto setkání s tím lze jen radostně nesouhlasit a to jak s ohledem na těžko stanovitelnou hranici mezi těmito pojmy, tak i na nový vklad k bohatému tvůrčímu dědictví oboru, který je zde, v řadě realizací, zcela hmatatelný. V dnešní době, názorově rozpolcené směřováním ke konceptuálnímu pojetí v opozici ke hmatatelnému výtvarnému výsledku je takovýto počin doslova rajskou hudbou. Umožňuje vlídnou názorovou konfrontaci. Jakoby obrazec, daný devatenáctým stoletím i časy mnohem staršími popírá, jinde, v jiném myšlení, jej naopak vynáší na podium slávy. V tom je jeho nezastupitelné místo a takto umožněná polarita by měla svobodně fungovat již v poloze akademické. Ta zdědila strukturu vysokého uměleckého školství svými základy, danými právě tolik diskutovaným devatenáctým stoletím. Neměla by být zničena, neměla by se hloupě zakonzervovat.

Ve všech souvislostech lze jen tvůrcům za jejich vystoupení poděkovat, stejně jako jeho organizátorům, kteří jej dokázali zviditelnit i prostřednictvím začlenění do evropských programů fondu pro regionální rozvoj společně s rakouským Ybssitz, kde po krátké přestávce setkání pokračuje. Lze jim popřát hodně tvůrčích úspěchů po celé dva roky až do data již šestého setkání. Lze jim popřát hodně příležitostí k uplatnění jejich tvorby a poděkovat oběma osvíceným městským zastupitelstvům v čele s jejich starosty. Opětovného příjezdu mnoha hostů za dva roky si budou jistě považovat pořadatelé v obou městech i autoři samotní. Věřím, že právě oni již při závěrečné přehlídce ve svém povědomí tvoří nové koncepty, které uplatní v roce 2013 .

Docent akademický architekt Bohumil Chalupníček

vedoucí Katedry architektury Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze

SETKÁNÍ 6

Je neuvěřitelné, že jsme za tak krátkou dobu opět o dva roky zkušenější. Roky 2003, 5, 7, 9, a 11 nás dovedly až k letošnímu mezinárodnímu setkání výtvarníků v Náměšti nad Oslavou. To je historie, za kterou by se již dalo ohlédnout.

Prolistoval jsem všechny pečlivě uschované katalogy, které z těchto ročníků mám. Jsou plné fotografií obrovské šíře tvůrčích počinů, za kterými stojí ještě další myšlenková, fyzická a organizační práce. Všechny tyto fotografie i texty spojuje jeden podvědomý motiv – GENIUS LOCI. Náměšť je zvláštní. V žádném případě není prvoplánová jak ve svém výrazu, tak ve své publicitě. Přesto vždy přitahovala pozornost, která zabránila jakémukoliv zdání ospalosti. Tato pozornost se někdy zapisovala v dnes již trochu rozpačitě vnímaných pohledech. Jedním byl pokus o vybudování dalšího prezidentského sídla po ukončení druhé světové války. Duch republiky zde měl v dobré víře svými výrazovými prostředky vítězit nad svědectvím tradice, vzniklé za jiného státoprávního uspořádání. Úplného naplnění této myšlenky se Náměšti nedostalo a tím se v tomto směru nestala poutavým originálem. Pominu-li aktivity, související se strategií vzdušné ochrany státu, vstupem rychlé bytové výstavby do charakteru města a jeho měřítka je nedotčeným, stále vlídně otevřeným místem. Právě s ním spojilo svůj lidský i tvůrčí osud několik lidí, díky jejichž píli, talentu, vzdělání a díky organizačnímu a jistě i diplomatickému umu se zde opět scházíme, byť za mnohem reálně složitějších, tvrdších a do poslední chvíle napínavějších podmínek.

Mnozí z Vás se opravdu cíleně již po šesté ocitli nad nikdy neopakovatelným dílem, vytvořeným z autorských soliterů současné tvorby zúčastněných umělců. Příjemný a skutečně vlídný předzámecký park bez pokusů o zásadní lidské přetvoření přírody je sám jeho součástí. Můžeme jej v této jeho časově vymezené podobě vnímat jako celek nebo se zastavovat u jednotlivých objektů a dívat se a sahat na ně třeba jinak, než v galeriích, urbánním prostředí nebo v interieru. Tato instalace je asi tím nejpravdivějším srovnáním, které umožňuje tato, člověkem jen mírně, bez pomíjivých ambicí přetvořená příroda. V tomto konceptu, doplněném instalacemi v nádvoří zámku, jsou všechny ročníky velmi podobné a je to jistě dobře. I když jsem z mnoha míst zaslechl chválu právě na ten letošní, připadá mi výsledná atmosféra báječně kontinuální, však bez povrchního stereotypu. Přicházejí nové myšlenky v tématech, přicházejí noví autoři, ale přichází i nový podnět v hledání vztahů mezi nimi samotnými.

UMĚNÍ JAKO RODINNÁ ANAMNÉZA – je najednou docela překvapivé letošní motto. I přes svůj přídomek je to na prvý pohled téma zcela optimistické, úžasné, oslavující tradici, rodinu, předávání zkušeností, úctu mladších ke starším a naděje starších ve své pokračování. Může být však i tématem velmi odvážným a s odvahou se jej dovolím z této strany alespoň dotknout. K tomu mi pomáhá i trocha sarkazmu v oficiálním názvu samotném. Jan Amos Komenský řekl : „ Je špatný ten žák, který nepřekoná svého učitele „ V této větě vidím hlubokou moudrost - vrstvení hodnot, potřebu píle k rozvíjení obecného talentu, kodifikaci lidského pokroku vůbec. Otázkou je, zda je toto aplikovatelné i na umění. V žádném případě být potomkem umělce nepovažuji za snadnou životní roli. Už předem může vytvářet nátlak očekávání. Svoboda rozhodnutí, že se opečovávaný potomek vydá úplně jinou cestou, může být lehkým zklamáním. Naopak nasměrovaná cesta v tom pravém okamžiku, který může povětšinou nečekaně přijít, se najednou obrátí ve velké rozčarování. Víme však, že zmíněná obtížná role může mít i jiné předpoklady, dané tvůrčím začátkem nad již dosaženým nebo naprostou vzpourou introvertní nebo extrovertní. Ta většinou po letech obhájí svou tehdejší potřebnost a dojde ke smíření, k respektu cesty zcela nezávislé. Věřím, že šesté SETKÁNÍ v Náměšti touto svojí myšlenkou a osobnostmi, které se na něm ve dvou generacích setkaly, na takto kladené úvahy odpovídá příznivě. Zde snad nebyla ani násilná nasměrování, ani bouřlivé vzpoury. Věřím, že zde je generační respekt oběma směry. Mluví o tom samotná díla, mnohdy se obracející k přírodě a k silným podstatám. Díla, která ctí materiál a uvážlivě přistupují k nadčasovému tématu v obou generacích, třeba s jiným citovým nábojem. Díky za to, s tak širokou dvougenerační prezentací, čítající tolik autorů, se běžně nesetkáme.

„ KOVÁRNA – HOSPODA – ZÁMEK „ – tak se jmenoval článek pana kastelána Marka Buše, otištěný před lety v katalogu některého z prvních ročníků. Byla to krásná lidská úvaha o hodnotách, které od dětství mění sám život. Ty tři pojmy nakonec vyšly jako vítězné doporučení k návštěvě. Dnes by autor jistě přidal nejen Galerii 12, ale i letošní SETKÁNÍ, jistě již s myšlenkou na rok 15. Letošní SETKÁNÍ 6 - to přece jen není nějaké bilanční číslo. Je však prvým z druhé poloviny dekády a je ozdobeno magickou třináctkou. Věřím, že dílo s ním spojené zapůsobí na veřejnost a nenechá ji v ignorantském klidu. Věřím, že nikoho nenechá v klidu ani práce, kterou odvedli pořadatelé a která si zaslouží hlubokého uznání stejně jako tvůrci samotní, které si letošní „ šestka „ poprvé sama vybrala.

BCH

HUDBA A ŽELEZO

perfektní název výstavy, jasný, drsný, vypovídající. Přesvědčuje o tom, že fotografie je stále skutečným tvůrčím mediem, které systémově obstojí vedle silné trojrozměrné reality.

Fotografie může být cíleně výtvarným dílem. V tomto případě s tímto cílem vzniká za nelehkých podmínek na podiích, kde je tvůrce při vlastní produkci obecně nežádoucí osobou s nutným ověnčením certifikáty pro povolení svého snažení. Podium je fenoménem, který není prostorem pro pouhé drama, hudbu, kultivovaný pohyb a zpěv. Přichází na něj i pomíjivá scéna se svým světelným designem, kostýmem, vizáží. Mezi toto vše vstupuje scénická fotografie, v níž se vše s autorským pohledem odráží. Mezi její výrazné tvůrce patří právě vystavující Ivan Prokop. Se svými aparáty vystoupal na prkna prestižních scén, kde zachytil řadu hudebních osobností. Své obrazové kompozice tvoří jak s čistotou daného okamžiku, tak i media samotného. Divák není klamán násilnými vstupy do kompozice objemové, barevné nebo světelné. Silný výstup je dán uchopením ztvárnění reality samotné. Výsledek je schopen samostatné prezentace, autorovi však slouží i jako komponent dalšího procesu v oblasti grafického designu, kde za ním a jeho spolutvůrci stojí množství úspěšných realizací. Autorský podíl Ivana Prokopa lze uvést i na vydání knihy Devět židovských cest, Keltská hudba, V tlamě afrického krokodýla nebo u titulu Když píseň tluče křídly do oken.

Ze vzájemných kontaktů a přátelství mezi výtvarníky nejrůznějších profesí vznikají takovéto nekomformní výstavy. O nich může platit tvrzení, že nejlepší kompozice vznikají ze vzájemně naprosto různorodých prvků. V tomto případě je tou druhou stranou různorodosti aktuální výběr z tvorby Pavla Tasovského. Jeho tvůrčí aktivitu lze charakterizovat tím, že na konci šestého měsíce otevírá již čtvrtou expozici v roce 13. Smysl a uznání Tasovského tvorby nespočívá jen v nepřeberném množství výstav, ale především v řadě jeho realizací do architektury církevní, do veřejných staveb, univerzitních campů i do bydlení. Řada jím vytvořených plastik jsou objekty výrazem jednoznačné, obsahem však hloubavé. Vedle figurálních mají mnohdy v sobě náboj elementární geometrie, funkčnost fyzikálních zákonů a umírněnou, neagresivní mobilitu. Mnohá díla jsou nádherně rezavá, s výpovědí života svého materiálu, fungující. Kde je kód těchto až technicistních momentů, tam je i tvůrčí estetično, které v takto vytvořených podmínkách autor přináší už zcela lehce.

V aktuální expozici jeden z jeho exponátů nastraženýma ušima lapá v prostoru pomyslné tóny, jakoby vycházely z vystavených fotografií. Je to krásná vzájemná akce a reakce. Je silnou součástí instalace, která v Galerii 12 vedle pochopení svého prostoru a jeho možností přináší vždy i pochopení pro díla samotná s citem, vtipem a elegancí.

BCH

Na katedře architektury působíte řadu let, školu znáte z dob předrevolučních, porevolučních a znáte i její současnost. Můžete pojmenovat nějaké zásadní změny, kterými škola za posledních 20 let prošla? Je dnešní VŠUP jiná od Umprumky na které jste studoval vy?

O škole toho bylo napsáno mnoho a takto položená otázka by mohla opět svádět k souvislému pojednání. Nerad bych něco podobného vytvářel, a tak mi dovolte výběr některých mých dojmů.

Osobně nepamatuji dobu těsně po druhé světové válce Co se týče pozice VŠUP v tomto období, slyšel jsem od pamětníků i od svého otce, který zde kantořil, jen samé superlativy, popisující obrovskou euforii, spjatou s novými pedagogy, rozšířením oborů i uznáním VŠUP školou vysokou. V těchto souvislostech jsem nejčastěji slýchal jméno Pečírka, jméno teoretika, který byl právě mnohými pamětníky považován za jednoho z hlavních tvůrců poválečné koncepce školy. Po úspěších na světových výstavách a světovém ohlasu vůbec přišla doba po konci šedesátých let. Nově zvolený rektor Jiří Trnka náhle zemřel, slavná generace kantorů přešla do důchodového věku, což však nebyl její nejhorší "nedostatek". V drtivé většině se nemohla názorově ztotožnit s novými poměry. Však natolik slavná jména nebylo možno jen tak ze školy vykázat a přišlo "legislativní" řešení – nový vysokoškolský zákon, stanovující maximální věk 65 let. Takto tito umělci odešli. Já sám - jako tehdejší gymnasista, pamatuji profesora Svolinského, hovořícího se svým přítelem – slavným školníkem panem Borkem – výhradně z parteru ulice do oken jeho služebního bytu. S velkou publicitou se tehdy zavázal, že práh školy nepřekročí.

Samotné zaměření školy ve škále svých studijních oborů jsem chápal jako relativně imunní oproti všem těmto novým politickým poměrům. Ty se dle mého názoru projevovaly především v atelierech volného umění, nesoucích ve svém názvu užité. Na naší škole byly statuovány vždy v určité proporci oproti ostatním, zabývajícím se především designem předmětového světa, obklopujícího člověka v jeho každodenním životě. Jiné vysoké umělecké školy, jejichž oborová skladba byla zaměřena především na studia malby, sochařství atd. byly asi v mnohem silnějším tlaku na vlastní charakter tvorby.

Ale i VŠUP byla v předrevolučním období školou samozřejmě velmi sledovanou, především v personálních otázkách – na klíčová místa nebyly žádné faktické konkurzy, pouze jmenování.

Stejně jako jiné vysoké školy byla zatížena jinou skladbou disciplin, kde nesměly chybět politologické obory a především velmi obávaná politická ekonomie. Tam jsme se společně se studentkami oděvu, se sochaři a všemi ostatními učili výpočty makrohospodářských výsledků socialistické ekonomiky podle zadaných vzorců. Objem těchto disciplin zasahoval v obrovském časovém měřítku až do pátého ročníku.

Doba mých studií od roku 1970 do roku 1976 se zvláště ve svém počátečním období dost společensky přitvrdila. Bylo však pro školu štěstím, že i tehdy v některých oborech na ní působily skutečné osobnosti. I když to byli lidé s obrovským zázemím své světově uznávané profesionality, neměli na růžích ustláno. Právě atelier architektury – v době mého nástupu na studium jediný – vedl profesor Josef Svoboda. Nechci někoho opomenout – ale i jiné obory – písmo, oděv, sklo, ilustraci, filmovou grafiku a snad ještě některé vedli vynikající umělci. Doslova trochu tajným způsobem konzultovali práci studentů i z jiných oborů a vynalézavost v tomto undergroundu byla samostatným tvůrčím počinem.

Co se mi skutečně z této doby vrylo do paměti, byly tak zvané soutěže SUOČ – Studentská umělecká a odborná činnost - dílo režimu, kterému se svým výsledkem těžce vymstilo. Jednalo se o studentskou tvorbu mimo oficiální atelier. Šlo o "posvěcenou" akci, kterou bylo nutno v budově VŠUP vystavit, ale tato posvěcenost neubrala zájmu té nejširší veřejnosti. SUOČKA na UMPRUM byla pojmem, veřejnou událostí, která ve svých časových termínech předešla tržnici a další podobné akce. Tato - vlastně svobodná dílna - naprosto předčila tehdejší oficiální klauzury a pro každého kvalitního studenta se stala naprosto prestižní záležitostí, pro vedení noční můrou. Čajové konvice s designem sovětského tanku, velkoplošné malby s netendenčními náměty – to byly objekty, u nichž se hledal "provozní" důvod jejich deinstalace – např. že není možné, aby překrývaly sádrové odlitky Panathenájského průvodu, které byly tehdy umístěny v prostoru hlavního schodiště.

Ptáte–li se na srovnání školy v jednotlivých obdobích? Nerad bych hodnotil černobíle. Vzhledem k výše uvedenému bych se zpronevěřil vlastnímu emotivnímu vztahu k ní, pokud bych tvrdil, že v předrevolučním období byla úplně špatná nebo nezajímavá. Byly to dvě školy – s oficiální a s druhou, skutečnou, zdravě napnutou a výbušnou tváří. I poslední předrevoluční rektor Jiří Mikula mne jednou pozval do svého atelieru, kde mi ukazoval svá obrovská plátna, jako např. "Konec komunismu" – formát plný ležících prostitutek, barových portálů a luxusních limuzin. S ohledem na to, jak jsem ho znal – byl jsem v šoku. Dodnes neodhadnu, jak to vlastně bylo myšleno, nevím, zda jednoznačné bylo i přesvědčení autorovo. Jeho ostatní obrazy – jako např. "Evropo, chraň své katedrály" – byly vystaveny v Mánesu – dnes jsou jako prazvláštní a výtvarně zajímavý dobový unikát všechny v Kanadě.

Co bylo vždy pro UMPRUM silné – soustředění široké škály oborů vedle sebe. I když v předrevolučním období nebyla škola skoro vůbec prostupná, jednotlivé obory se přesto vzájemně přinejmenším informovaly o své tvorbě, o svých dílenských postupech – to vše ještě umocněno mezilidskými vztahy. Oborové přesahy v profesní dráze byly pro naše absolventy vždy typické. Dnešní stav je v tomto neuvěřitelně vstřícný. K možnostem stážovat v jiných atelierech přibyly i stáže po celém světě a to v takovém měřítku, že dokonce naše katedra přijala kdysi opatření o nutnosti souvislého absolutoria prvých tří ročníků.

Mezinárodní vztahy a spolupráce – v době předrevoluční to byly tři školy – tehdejší Institut V.I.Muchinové v Leningradu, Valts mákslas akademia v Rize a Hochschule fur Kunst und Design v Halle. Snad vyjma zajímavého lotyšského pobaltí, kde kdysi dávno navazoval kontakty můj otec a které obnovoval prof. Libenský začátkem osmdesátých let za mojí účasti se především do Leningradu jezdilo stylem – každý alespoň jednou musí. Přesto však to byla mnohem zajímavější a asi i tíže prosaditelná alternativa za moskevskou školu, o Rize nemluvě. Rádo se jezdilo do Ipármi vészéti foj skoly do Budapešti. Ostatní lokace byly dost vyjímečnou náhodou. Já za dobu svých studií jsem byl na školou organizovaném zájezdu nejdále v Drážďanech, ale musím uznat, že program byl bohatý, dokonce jsme byli i v Muzeu Karla Maye. Dnešní stav snad nemusím popisovat, v této souvislosti bych se chtěl jenom zmínit o devadesátých letech. Události, tak, jak probíhaly na škole, nemohu popisovat, do knihy by se to nevešlo, rád bych je však někdy chronologicky písemně zaznamenal. Byl jsem tehdy porevolučním studijním prorektorem a u mnoha věcí jsem "byl". Když se jen trochu rozjel opět studijní harmonogram, byli jsme všichni okouzleni možností vycestovat. S ohledem na své tehdejší možnosti, dané přízní a pochopením rektorů Harcuby a Hlaváčka, jsem měl možnost uspořádat asi čtyři opravdu velké zájezdy do Itálie, plně obsazené studenty po jakýchsi výběrových řízeních a pedagogy, právě včetně Petra Keila. Bylo to tvrdě pod stany, vstávalo se v šest ráno, spát se chodilo tak asi ve tři, všichni to vydrželi, i vzácní hosté jako - dnes magnificence Jiří Sopko a prof Emil Přikryl z AVU. Nevím, jestli jsme trochu nezpohodlněli, jestli bychom tímto doslova nenasytným způsobem cestovali i dnes. Též vzpomínám na zájezd z následujícího období - Martina Rajniše a Jakuba Cíglera -s jejich atelierem do Indie. Ten byl ještě mnohem tvrdší, málem se "povolené ztráty" naplnily, dnes je mi velice líto, že jsem s nimi nebyl.

O rozdílech i spojitostech VŠUP v různých obdobích by šlo psát na další a další stránky, snad tyto moje náhodné imprese alespoň něco ilustrují. Nepamatuji jediné období, ve kterém by se netvrdilo, že "škola jde do háje". Pochopitelně se to říká i dnes a věřte, že se tomu usmívám.

Na Vašich přednáškách se potkáváte se studenty všech 4 ateliérů architektury. Vnímáte nějaké specifika mezi jednotlivými ateliéry?

Mnou přednášená disciplina je dána jasnými "pravidly", jejichž aplikaci, rozsah a tvůrčí přístup k nim je možné přizpůsobit jednotlivým oborům. Těžko by však šlo tímto způsobem postupovat mezi jednotlivými ateliery architektury – tedy v tomto ohledu rozdíly nejsou. Na studentech mne především prvně zaujme jejich samotný subjekt a v souvislosti s touto otázkou si vlastně uvědomuji, že se ptám "a ze kterého jste atelieru" spíše proto, že následuje otázka "a vy jste tam měl-a na klauzury co?"Každého tedy vnímám i při rostoucím počtu individuálně – tato možnost, daná exklusivním počtem přijatých ke studiu, je i další silnou stránkou naší školy. Máme čtyři vynikající ateliery a tudíž bych ani nevnímal dotazovaná specifika kvalitativně. K tomu všemu jsem, s dovolením, pevně ujištěn o potřebnosti informací a tvůrčích postupů, které se Vám snažím předávat.

Proč jsou vlastně na škole čtyři ateliéry architektury?

Škola byla založena architektem, v samotném počátku byly však její hlavní náplní obory "dekorativních umění pro architekturu". Architektura jako taková přichází sice později, ale je vedena skutečně špičkovými osobnostmi. Mne ke studiu přijímal profesor Pavel Smetana. Vedle jeho atelieru působil i druhý, vedený architektem Benšem. Tento stav trval velmi dlouho, mezi studenty obou atelierů – což i jako dítě pamatuji - panovala skutečná a neskrývaná rivalita. Jestli je vůbec něco podobného dnes, tak je to svými měřítky nesrovnatelné. Z poměrně aktuálního období pamatuji na největší konflikt – krvavou rvačku representanta profesora Rajniše – Arnošta a representanta profesora Keila – Demižona. Jednalo se o psy obou pedagogů.

Se začátkem mého studia profesor Smetana odchází a nastupuje profesor Svoboda. Jej po třech letech doplňuje do původního stavu dvou atelierů profesor Zdeněk Kuna a tato sestava vydržela až do roku 90 -1, kdy oba odcházejí a rektor Ladislav Vrátník vypisuje konkurzy na novou sestavu včetně posílení úlohy architektury na VŠUP vůbec a to o jeden atelier. Hlavním důvodem byla legalizace těžko definovatelného předchozího stavu. Ladislav Vrátník to před tím také neměl lehké. Škola však skutečně musela vychovávat tvůrce v oblasti nábytkové tvorby a tak tomuto jejímu představiteli bylo "dovoleno" vést jakousi speciálku – odnož Svobodova atelieru, která neměla svoji ateliérovou suverenitu, však vedení, hodnocení klauzur a obhajoby diplomů probíhaly zcela standartně.

Vznik čtvrtého atelieru architektury byl – asi – tak trochu náhodný. Vedle designerské detašované školy ve Zlíně byl již před tím založen designerský atelier v Praze. V úplném začátku jej vedl architekt Bedřich Hanák, po něm Alexius Apl. V době rekonkurzů na vlastní místa a konkurzů na místa nově statuovaná projevuje zájem o pedagogickou práci na VŠUP Bořek Šípek, který konkurz vyhrává. Sám se však cítí především architektem s přesahem do designu předmětu a pro atelier přijímá učební plán architektury a atelier vstupuje do naší katedry. Tím pádem zaniklý atelier designu výrobků je nově založen, do jeho vedení přichází z Itálie český designer Otakar Diblík. Tenkrát to bylo velmi snadné, pozice tehdejšího ministerstva školství byla velice slabá – drtivá většina jeho pracovníků v hájenství svých postů okamžitě podepsala cokoliv a proto tento atelierový "boom" měl doslova zelenou.

Všechno začíná nově a jinak. Původní skladba katedry, kterou po revoluci vedla Ivana Čapková – tehdy Vrátníkova asistentka, měla až do těchto změn a jejího nástupu úplně jinou skladbu. Byly v ní oba ateliery "užité"architektury, atelier "užité" malby a atelier "užitého" sochařství. To nebyla pouhá administrativa. Znamenalo to především společné hodnocení klauzur, obhajoby diplomů i hospodaření. I když tato koncepce byla určitou reminiscencí na devatenácté století, vzpomínám na tento stav s určitou nostalgií, vzpomínám na zajímavé reakce kantorů odlišných oborů na výsledky práce v takovéto zvláštní komunitě atelierů.

Počet čtyř atelierů architektury na VŠUP byl chápán jako Vrátníkovo dědictví, které v době svého rektorského období a pardon- tehdy za mojí pomoci - prosadil. Od roku 1995 až do roku 2001 jsem katedru vedl a nebylo snadné tento stav bez problémů udržet. Se získáním budovy v Karlíně vznikla myšlenka odstěhovat tam celou architekturu a pražský design. Okamžitě jsem se do Karlína vypravil, budovu jsem nafotil, získal její dispozice a hotovostně svolal katedru – samozřejmě její reakce byla na toto řešení suverénně negativní. Je mi líto, že jsem tehdy rozhněval tehdejšího pana rektora Josefa Hlaváčka, kterého si hluboce vážím a kterému i za mnohé vděčím. Architektura však zůstala na svém historickém místě a její dislokaci i strukturální rozsah snad dnes již nikdo nezpochybňuje.

Kde jste se s Petrem Keilem setkali poprvé a čeho si na něm ceníte?

Petr Keil absolvoval před mým nástupem na studia. I tak jej pamatuji z akcí dokumentačních prací na historických stavebních objektech, které v rámci výuky geodezie vedl můj otec a kterých jsem se účastnil jako "předškolní praktikant". Vzpomínám na příhodu, kdy můj otec chtěl všechny frekventanty praxe doslova zaujmout pro tento druh práce tím, že jim přivezl z Prahy demižon vína asi v půl osmé ráno. Trefil se však do situace po zřejmě náročné večerní a noční párty na Českém Šternberku a jen se nepamatuji, zda různým způsobem demonstrované rozpaky považoval za principielní odpor k alkoholu nebo jestli mu to došlo.

S Petrem jsme se po studiích setkali ještě u nějakých mých subdodávek v oblasti fotogrammetrie – tuším, že se jednalo o dopravní stavby a to v období, kdy působil v Pragoprojektu. Všichni jsme se setkávali s jeho prací při vodáckých kurzech, protože hlavní dům areálu v Poněšicích, který dnes patří bohužel výhradně jen AMU, je jeho diplomkou. Dále znám jeho tvorbu a znám jej ze školy a dovolím si tvrdit, že vedle standardní kolegiality máme na řadu věcí shodný nebo velmi blízký názor. Absolvovali jsme v poměrně krátkém časovém rozptylu a tehdejší tvář školy asi dost formuje všechny své absolventy. Nezapomenutelný byl zájezd pedagogů a studentů do Egypta, motivovaný řádným studiem Mostaphy Toussona v tehdejším A2. Škola tehdy spolupracovala s Telčí – a veškeré iniciativy, které pocházely od starosty Václava Jehličky, byly honorovány a za tyto prostředky studenti vycestovali. Právě Petr Keil tuto akci velmi podpořil a pomáhal při její organizaci.

Vážím si na něm – vedle takových maličkostí, jako např. věnování se atelieru při obrovském profesním pracovním vytížení, vedení architektonického studia, k tomu ještě vedení katedry, doslova hrdinské vyrovnání se s následky těžkého úrazu pracovní terapií ve studiu i ve škole – že asi jako jeden ze skutečně mála kantorů naší školy dodnes zná všechna slova slavné prastaré důstojné a monumentální umprumácké hymny, začínající slovy :"Vylezu na kopec, c,c, otevřu … ".

Hlavní výhody a specifika studia architektury na VŠUP?

Myslím, že jsem je popsal již ve výše uvedených odpovědích. Je nás málo, však i při tomto faktu vedou tuto architektonickou školu vynikající osobnosti a vedly ji vždy. Při každoročním organizování přijímacího řízení s neuvěřitelným potěšením sleduji stále rostoucí počet uchazečů o studium u nás. Některé ateliery katedry se dokonce probojovaly do těch "nejobsazenějších". Škola zajišťuje naprosto participní skladbu doprovodných disciplin ve srovnání se školami mnohem většími. Při té příležitosti obdivuji i práci těchto pedagogů, kteří za pomoci osobních i pracovních konexí přivádějí k Vám, studentům, řadu odborníků z nejrůznějších oblastí, nedokáži si např. představit katedru bez Ing. Šandy. Jsou to lidé, kteří vedle školy mají bohatou profesní činnost a mají tedy i o čem hovořit. Právě v období závěru přijímacího řízení vyšla kritika architektonických škol v ČR, my jsme byli hodnoceni nejlépe. Věřím, že všichni členové "týmu" jsou na to patřičně hrdí.

Sledujete cesty absolventů?

Moje odpověď na tuto otázku se asi nebude lišit od ostatních kolegů. I když se cíleně nepídím po tom, jak se komu vede, tak s mnohými absolventy a to nejen architekty jsem v pracovních kontaktech. S Danem Bradáčem, Otakarem Duškem, Petrou Šťastnou a mnoha dalšími. Tato spolupráce v jednom případě i velmi výrazně zasáhla do mého životního osudu. Teď posílám 12 sympozium Nové Hrady – bude příloha na rozkliknutí – úvodní text ročenka – prosím, přidat k heslu – pozor nezaměnit 12. a 13. sympozium " SYMPOZIUM – SYMPOZION – SYMPOSIUM – odborná porada, vědecké zasedání, duchaplný, vtipný veřejný rozhovor, debata "

Tolik významově vysvětluje " slovník cizích slov" tento pojem českým jazykem. Bohužel na svět výtvarné kreativity trochu zapomíná. Při tom je pojem SYMPOZIUM ve výtvarném světě naprostou stálicí.

Pro vyjádření své úvahy, o kterou jsem byl požádán a kterou se snažím formulovat s nejvyšším respektem, mám velmi nelehkou, zároveň však i výhodnou, nezávislou polohu. Můj vztah k malířskému sympoziu v Nových Hradech je pro mne ve svém hlavním významu již druhým rokem týdnem osamění v příbytku.

Celý počin, zakládaný více jak před desetiletím manžely Naděždou a Inženýrem Vilémem Šebkovými, vnímám jako vlídnou instalaci svébytného prostoru plné tvůrčí svobody. Tento pojem nebyl tehdy ještě tak samozřejmý, jako je dnes. Byl stále ještě nový, opojný, dokázal otevřít tak zvaně správné i tak zvaně mylné cesty. V historii, současnosti a jistě i v budoucnosti malířského sympozia v Nových Hradech snad nezevšední. Formuluje se z původního celku až po ten poslední detail.

Nejen v těchto souvislostech věřím, že pozvání k účasti je jednotlivými osobnostmi vnímáno jako vysoká osobní prestiž, rozhodnutí jej přijmout považuji jednak za akt jejich osobního hrdinství, přijímaný naopak jako prestiž samotného vypisovatele.

Tvorbu i život nemohu vnímat jinak než v úzkém, někdy harmonickém, někdy i složitém vztahu. Skupina umělců na celý týden opustí své domovy, opustí možnost řídit svůj nejbližší svět a přijímá účast v nové, časově vymezené a předčasně těžko opustitelné komunitě. Výsledek jejího celotýdenního snažení je směřován k co nejlepšímu výsledku celého počinu, jeho atomizovaná skledba jednotlivých stavebních kamenů však nese charakter tvrdé soutěže, kterou se jednotliví, přátelstvím spojení účastníci nechtějí nahlas přiznat. Nebude jistě náhodou, že pokračovatelka díla manželů Šebkových – galeristka Štěpánka Říhová za obětavé pomoci svého manžela Michala směřuje svoji nabídku k účasti nejširšímu spektru tvůrců. Již po léta se zde setkávají absolventi umprumácké malířské školy s absolventy našich i zahraničních akademií či ostatních vysokých škol výtvarného zaměření se studijním oborem malby. Zváni jsou i výrazní autodidakti, pozvání přijímají i tvůrci z jiných oblastí výtvarné kultury. Právě jejich účast považuji za již zmíněné osobní hrdinství a to zvláště v případě jejich pevných pozic v daném praktikovaném oboru. Nesou je svým jménem na tento pomyslný, značně adrenalinový " výlet" do světa zcela odlišných výrazových prostředků, daných malbou. Celá tato bohatá profesní i věková skladba účastníků přináší své temporální artefakty – klasická plátna v rámech, sololitové desky, olejové barvy, akryláty … Na rozdíl od jiných mají tuto výhodu – nejsou svázáni jediným druhem kamene v lomu nebo jedinou sochařskou hlínou a objemovou kapacitou keramické pece. Jejich tvorbu svazuje jedině vyjádření svého cítění, vnímání a komponování na ploše v podobě neopakovatelného originálu.

Dobře znám Nové Hrady, malebné město i jeho krásné okolí, které do slova rozkvetlo po pádu bývalých nedalekých barier z ostnatých drátů. Dovolím si proto vyjádřit své hluboké uznání nad celým konceptem sympozia, které se od svého založení vymanilo z prvoplánové inspirace nádhernými a lákavými plenery. Ty jsou vnímány jako zlatá obruba vlastního tvůrčího procesu každého z účastníků – jehož výsledek by však, možná, nemohl vzniknout jinde, než právě v Nových Hradech. I přes to nelze celý tento tvůrčí týden vnímat jinak, než jako přísnou klauzuru. Její smysl je navíc umocněn ubytováním ve skutečném klášteře, žijícím svým vlastním životem. Klášter Božího Milosrdenství Rodiny Panny Marie vytváří svojí meditativní hodnotu, respektovanou protiváhu světským aktivitám. Asketické klášterní cely nejsou komformními hotelovými pokoji, svobodomyslným výtvarníkům není ani za potřebí zdůrazňovat kamenné řády církevní instituce, panuje vzájemná, zcela pochopitelná úcta a tolerance. Vůně klášterních pekařských výrobků u snídaně, doprovázených druhem bílé kávy, kterou by si nikdo z nich jinde neobjednal, vnáší pro začátek každého dne klid a vyrovnání. S otevřením portálu klášterní zdi se však asi vše mění. Trochu drsný prostor bývalé, dnes zrekonstruované koželužny je svým archaicky industriálním charakterem tím nejlepším atelierem, skýtajícím klid tvůrčí samoty introvertů nebo naopak možností cílené tvůrčí konfrontace. Všechna tato fakta si dovoluji vnímat jako ten pravý genius loci bez příkras, vcházející do tvůrčího mašlení účastníků jinými dveřmi, než hlavním vchodem.

Díky galerii VIDA za náročnou organizaci, díky za podporu sympozia městu Nové Hrady, díky za příslib zahájení závěrečné výstavy řediteli Alšovy jihočeské galerie Inženýru Lubomíru Bednářovi. V krásných, surových kamenných prostorách novohradského hraduvyzní opět po roce výtvarný malířský emotivní projev širokého spektra našich i zahraničních tvůrců. Jejich otevřeného vystoupení si dnes již nelze nepovšimnout. bch

" SYMPOZIUM – SYMPOZION – SYMPOSIUM – odborná porada, vědecké zasedání, duchaplný, vtipný veřejný rozhovor, debata "

Tolik významově vysvětluje " slovník cizích slov" tento pojem českým jazykem. Bohužel na svět výtvarné kreativity trochu zapomíná. Při tom je pojem SYMPOZIUM ve výtvarném světě naprostou stálicí. Pro vyjádření své úvahy, o kterou jsem byl požádán a kterou se snažím formulovat s nejvyšším respektem, mám velmi nelehkou, zároveň však i výhodnou, nezávislou polohu. Můj vztah k malířskému sympoziu v Nových Hradech je pro mne ve svém hlavním významu již druhým rokem týdnem osamění v příbytku. Celý počin, zakládaný více jak před desetiletím manžely Naděždou a Inženýrem Vilémem Šebkovými, vnímám jako vlídnou instalaci svébytného prostoru plné tvůrčí svobody. Tento pojem nebyl tehdy ještě tak samozřejmý, jako je dnes. Byl stále ještě nový, opojný, dokázal otevřít tak zvaně správné i tak zvaně mylné cesty. V historii, současnosti a jistě i v budoucnosti malířského sympozia v Nových Hradech snad nezevšední. Formuluje se z původního celku až po ten poslední detail. Nejen v těchto souvislostech věřím, že pozvání k účasti je jednotlivými osobnostmi vnímáno jako vysoká osobní prestiž, rozhodnutí jej přijmout považuji jednak za akt jejich osobního hrdinství, přijímaný naopak jako prestiž samotného vypisovatele. Tvorbu i život nemohu vnímat jinak než v úzkém, někdy harmonickém, někdy i složitém vztahu. Skupina umělců na celý týden opustí své domovy, opustí možnost řídit svůj nejbližší svět a přijímá účast v nové, časově vymezené a předčasně těžko opustitelné komunitě. Výsledek jejího celotýdenního snažení je směřován k co nejlepšímu výsledku celého počinu, jeho atomizovaná skledba jednotlivých stavebních kamenů však nese charakter tvrdé soutěže, kterou se jednotliví, přátelstvím spojení účastníci nechtějí nahlas přiznat. Nebude jistě náhodou, že pokračovatelka díla manželů Šebkových – galeristka Štěpánka Říhová za obětavé pomoci svého manžela Michala směřuje svoji nabídku k účasti nejširšímu spektru tvůrců. Již po léta se zde setkávají absolventi umprumácké malířské školy s absolventy našich i zahraničních akademií či ostatních vysokých škol výtvarného zaměření se studijním oborem malby. Zváni jsou i výrazní autodidakti, pozvání přijímají i tvůrci z jiných oblastí výtvarné kultury. Právě jejich účast považuji za již zmíněné osobní hrdinství a to zvláště v případě jejich pevných pozic v daném praktikovaném oboru. Nesou je svým jménem na tento pomyslný, značně adrenalinový " výlet" do světa zcela odlišných výrazových prostředků, daných malbou. Celá tato bohatá profesní i věková skladba účastníků přináší své temporální artefakty – klasická plátna v rámech, sololitové desky, olejové barvy, akryláty … Na rozdíl od jiných mají tuto výhodu – nejsou svázáni jediným druhem kamene v lomu nebo jedinou sochařskou hlínou a objemovou kapacitou keramické pece. Jejich tvorbu svazuje jedině vyjádření svého cítění, vnímání a komponování na ploše v podobě neopakovatelného originálu. Dobře znám Nové Hrady, malebné město i jeho krásné okolí, které do slova rozkvetlo po pádu bývalých nedalekých barier z ostnatých drátů. Dovolím si proto vyjádřit své hluboké uznání nad celým konceptem sympozia, které se od svého založení vymanilo z prvoplánové inspirace nádhernými a lákavými plenery. Ty jsou vnímány jako zlatá obruba vlastního tvůrčího procesu každého z účastníků – jehož výsledek by však, možná, nemohl vzniknout jinde, než právě v Nových Hradech. I přes to nelze celý tento tvůrčí týden vnímat jinak, než jako přísnou klauzuru. Její smysl je navíc umocněn ubytováním ve skutečném klášteře, žijícím svým vlastním životem. Klášter Božího Milosrdenství Rodiny Panny Marie vytváří svojí meditativní hodnotu, respektovanou protiváhu světským aktivitám. Asketické klášterní cely nejsou komformními hotelovými pokoji, svobodomyslným výtvarníkům není ani za potřebí zdůrazňovat kamenné řády církevní instituce, panuje vzájemná, zcela pochopitelná úcta a tolerance. Vůně klášterních pekařských výrobků u snídaně, doprovázených druhem bílé kávy, kterou by si nikdo z nich jinde neobjednal, vnáší pro začátek každého dne klid a vyrovnání. S otevřením portálu klášterní zdi se však asi vše mění. Trochu drsný prostor bývalé, dnes zrekonstruované koželužny je svým archaicky industriálním charakterem tím nejlepším atelierem, skýtajícím klid tvůrčí samoty introvertů nebo naopak možností cílené tvůrčí konfrontace. Všechna tato fakta si dovoluji vnímat jako ten pravý genius loci bez příkras, vcházející do tvůrčího mašlení účastníků jinými dveřmi, než hlavním vchodem. Díky galerii VIDA za náročnou organizaci, díky za podporu sympozia městu Nové Hrady, díky za příslib zahájení závěrečné výstavy řediteli Alšovy jihočeské galerie Inženýru Lubomíru Bednářovi. V krásných, surových kamenných prostorách novohradského hraduvyzní opět po roce výtvarný malířský emotivní projev širokého spektra našich i zahraničních tvůrců. Jejich otevřeného vystoupení si dnes již nelze nepovšimnout. bch

NESPATŘENÁ SKOPJE – NEVIDENO SKOPJE – UNSEEN SKOPJE

Celá tato akce s velmi závažným a zajímavým tématem stavebních period města Skopje vznikla ve formátu běžné, přátelské konverzace tří subjektů – zastupitelství státu Makedonie, představitele cestovního ruchu a mne jako člověka, působícího v daném profesním světě a v akademickém prostředí.

Bylo mi ctí a především potěšením vyhovět zájmu J.E. pana Velvyslance Paskala Stojčeski navštívit naši vysokou školu s programem architektonické výuky.

Pražská UMPRUM a její Katedra architektury je školou úzce výběrovou, s velmi omezeným počtem studentů. Snažil jsem se naše pracoviště představit co nejšířeji s důrazem na individuální výuku v našich čtyřech atelierech. Každý z nich jde svojí cestou, založenou na osobnosti vedoucího pedagoga. Potěšilo mne, že i v těchto různých oborových přístupech se všichni shodli na jednom tématu – „zajímá nás Skopje, zajímá nás tato země, něco o tom známe, zkusme k tomuto tématu přivést i naše studenty“.

I když nebylo nic oficiálně řečeno, tak se právě oni na mých přednáškách začali nesměle ptát, že „by se prý mohlo někdy jet do Makedonie, že se v této věci něco děje“.

Toto byly začátky. Dnes, po pár měsících, sedím u této „tiskové zprávy“ s uklidněním, že je prakticky hotová instalace výstavy Fakulty architektury Cyrilometodějské univerzity ve Skopje v naší školní galerii. Už se řeší jen jazykové mutace popisek a poslední detaily. Vidím před sebou exaktní expozici jak úctyhodné historické analýzy, tak aktuálního pohledu urbanistické úlohy ve formátu celého města.

Samotné podrobné urbanistické modely dokládají různé fáze přístupů k tak širokému urbanistickému úkolu. Společně s doprovodnými obrazovými materiály odráží společenskou skladbu i daný přístup jak vytvářet město, dokonce i za výrazné účasti našeho českého architekta, který vytvořil jednu ze čtyř dokladovaných variant. Toto vše potvrzuje, že architektura a urbanismus je skutečným svědectvím doby svého vzniku

Vidím elegantní a sdílnou expozici této problematiky, těším se na autorskou prezentaci pro naší odbornou veřejnost pod udělenou záštitou Komory českých architektů, dále pro širokou veřejnost, pedagogy Katedry architektury i všech oborů naší školy a především pro naše studenty

Věřím, že toto nebude naším posledním společným počinem. Věřím, že si naši všichni vzácní hosté odvezou z Prahy a dalších navštívených míst jen dobré vzpomínky – byť jejich návštěva byla tvrdě pracovní.

Těším se na další setkání.

Doc.ak.arch. Bohumil Chalupníček

VOŠ obor malba při SUPŠ Praha je institucí, statuovanou mým odhadem před více jak deseti lety. Od prvého ročníku absolutoria jejích studentů jsem byl přizván jako oponent k řadě těchto prací. V úrovni byly samozřejmě rozdíly. Projevovaly se jak v síle výtvarného působení, tak i ve vlastním směřování. Vedle sebe stály práce ryze kopistické dle daných předloh z fondu českých sbírek a práce s volnou tematikou. Většinou, právě u nich, se jednalo o celé cykly, s vytčeným programem, s dokladováním tvůrčího procesu i s rozsáhlou písemnou zprávou. V mnoha případech byly velmi zajímavé svým námětem i pojetím. S řadou – především autorek – jsem se setkal při výuce na VŠUP, kde studovaly a studují v mnoha oborech. S některými jsem se s jejich studentským životem rozloučil již i při promocích. bch

Vzájemné politické, ale především obchodní a kulturní styky našich zemí s touto pobaltskou zemí sahají v novodobé historii již do období meziválečné republiky. Tato společnost velmi intenzivně pracovala na vzájemných kontaktech z obou stran. Frekventovala styky v průmyslu, slovesném umění, výtvarném umění, ve školství, výzkumu a v mnoha dalších oblastech. Z české strany stály v čele společnosti přední osobnosti, stejně tak tomu bylo i ze strany partnerské. V našich zemích budil odpovídající zájem široký a živý fundus lotyšského folkloru v oblasti stavební, v užitém umění a především v hudbě a písni. Lotyši s úctou chovají odkaz jednoho našeho předního skladatele a hudebního teoretika, který se věnoval jeho sbírce, archivaci a přepisu pro současnost i budoucnost. V těžkých chvílích tohoto národa bylo právě toto dědictví silnou oporou v situacích, které plynuly především z geografických podmínek. Lotyši, mnohdy zcela sami, čelili ohrožení národní identity. Jejich meziválečné období samostatného státu mělo být skoro vymazáno. Svým způsobem to však nešlo. Dědictví příslušnosti k Hanse, západní vlivy náboženské, architektonické, odlišnost jazyka i myšlení – to vše vzdorovalo mocnému sousedovi v jeho svazové epoše. Odpor byl však vykoupen mnoha obětmi, především na jedincích, jejichž konkrétní osudy jsem si při setkáních s lotyšskými přáteli vyposlechl. Podobně, v jiných formách, které neznám, tomu bylo dle dostupných pramenů i v období německé nadvlády. Až do konce osmdesátých let, do doby rozpadu sovětského státu byly výsostné znaky této svazové republiky podřízeny grafickému designu, který byl unifikován pro všechny členské země. Lotyši toto velmi těžce nesli. Jejich vlajka byla jiná – kraplaková plocha a v ní horizontální úzký bílý pruh. Tato kombinace byť jen barev se nesměla v ničem objevit – ne zákonem, ale takové dílo či cokoliv s tímto motivem nebylo veřejně přijato. I hrob presidenta meziválečného státu na národním hřbitově s vynikajícími sochařskými díly připomínal šípkový zámek. Za svých návštěv v Lotyšsku ještě v této éře jsem na partnerské škole Valts Mákslas Akademia Riga poznal řadu vynikajících tvůrců, především jejích kantorů. Byli v opozici k režimu nebo jím byli vyzdviženi. Jedno však měli společné – národní hrdost, vzdor, tradice a inklinaci k západní kultuře, ke které se i svojí tvorbou hlásili, aniž by však ztráceli vlastní identitu. Bylo potěšující, že i tehdejší československá kulturní scéna byla pro ně skutečným pojmem. Návštěva profesora Libenského, který se mnou jel na tuto školu obnovovat vzájemné styky, navázané již v šedesátých letech, byla pro učitele a studenty významnou událostí, promítající se do programu, pohoštění i slavnostního oblečení. Z těchto profesních kontaktů vznikly i neoficiální kontakty přátelské s osobními výměnnými pobyty.

V období rozpadu Sovětského svazu bylo dění v Lotyšsku a především v Rize dost dramatické. Právě v tomto období jsem tam byl na dalším oficiálním pobytu. Přivezl jsem tam výstavu svých velkoplošných fotografických vedut z celého Lotyšska a netušil jsem, že se tato expozice bez mého úmyslu či přičinění stane součástí tohoto dění. Jak jsem se již dříve zmínil, v čele vysokoškolské auly, kde byla výstava instalována, visela temperou namalovaná lotyšská a československá vlajka – ta by se možná ještě sehnala, ale ta lotyšská musela být tímto originálem. Když jsme výstavu společně s mojí kolegyní – paní sekretářkou tehdejšího pana rektora Mikuly instalovali, myli skla a věšeli fotky a texty v místním jazyce, přicházeli občas lidé ze školy se zprávami, že tam či onde došlo k přestřelce a že tam či onde někoho zabili – jistě z toho byla řada pravdivých informací, my jsme však stále pokračovali, vernisage byla na druhý den, odešli jsme do hotelu, naproti oknům našich pokojů bylo to dobývané ministerstvo vnitra. Samotné zahájení proběhlo docela hladce, však nikdo z čelných představitelů akademie či institucí tam díky těmto "vlajkovým a jazykovým provokacím" nepřišel. Jinak však bylo plno. Na výstavu jsem přivezl velký papírový kufr, plný delikates z tehdejší sítě prodejen ESO – párečky, olivy, uherák a jiné u nás tehdy povolené dostupnosti. Veškeré dámy se ujaly přípravy a byť z transportních důvodů bylo toto množství omezené, vydrželo po celou dobu, kdy jsme ve výstavní síni do posledního návštěvníka setrvali. Dodnes na tuto eleganci lidí v jejich opravdu bídném tehdejším nedostatku vzpomínáme, pokud se s paní sekretářkou náhodou po letech ve škole potkáme. Někdy to i srovnáváme s našimi zvyklostmi. Po oficiálním obědě jsme se na výstavu vrátili a zřejmě se obecná situace přes den výrazně změnila a na výstavu začali chodit další lidé – uctivě ze strany akademie provázení. Teprve po jejich odchodu jsem se dozvěděl, že to byli právě ti oficiální představitelé.

V období po rozpadu Sovětského svazu byla co se týče pobaltí dramatická situace i u nás. Vznikl nový subjekt – Lotyšský klub – vedený výrazným – tehdy snad ještě studentem, dnes váženým pedagogem FF UK. Posléze byla obnovena činnost Česko-Lotyšské společnosti. Obě organizace začaly pracovat jako samostatné subjekty, obě měly úzkou návaznost na lotyšské diplomatické zastoupení. Znovuzakladatel této společnosti byl jedinečným člověkem, s životním osudem úzce a při tom spíše náhodou připoutaným k Lotyšsku. Jeho výdrž obcházet i ty nejvyšší subjekty ve státě a získávat všechny pro tyto aktivity mu setrvala v naprosté svěžesti do věku více jak devadesáti let. S jeho odchodem se činnost společnosti utlumila. Do těchto aktivit se však též promítla i aktuální problematická hospodářská situace v Lotyšsku samotném, globální podmínky nevyjímaje - psáno v roce 2010. bch

Zcela náhodou se mi dostalo oslovení k takovéto činnosti a docela mnohokrát. Protože vše vymýšlím kresebně s tužkou v ruce, dostal jsem odvahu zde vyvěsit z mnoha jiných alespoň tyto dva manuály – původní návrhy, které byly posléze dalšími subjekty digitalizovány, stejně jako logo restauračního subjektu v Úvalech.

Spolek či klub přátel šlapek je společností slušnou, věnující se zdravému pohybu na kolech ve skupinových výjezdech u nás i v zahraničí. Jejími členy jsou přední osobnosti z kruhů lékařských, právnických, podnikatelských a dalších. Logo se jim moc líbilo, což mne pochopitelně potěšilo. Mým profitem je tričko právě s tímto mým logem, takto zněla naše dohoda a já jsem jej z šetrnosti zatím neoblékl - na něm je totiž ta digitalizovaná konečná verze.

Unie naturistů čech a moravy – taktéž slušná společnost, která je jednou z organizací, kterou zastřešuje INF. Logo bylo mezinárodně registrováno a používáno na všech tiskovinách, periodikách i ostatních propagačních materiálech. Tato organizace je tvořena skutečně zajímavou, erudovanou a ekonomicky silnou klientelou. Velké procento mých klientů pochází právě odsud.

Součástí dodávky projektových prací realizace pizzerie a restaurantu Trincea v Úvalech bylo i její logo. Symbolika úvalu – Trincea v italštině, rozkrojené pizzy a název – to jsou atributy v něm obsažené.

K tvorbě těchto stránek jsem přistoupil z několika důvodů. Tím hlavním byla úcta k panu doktoru Jiřímu Šetlíkovi, který o mojí práci napsal článek, jehož řádek si nesmírně vážím. Byl pro mne osobně velkou motivací k další práci. Znám kritiky pana doktora, především z oblasti umění volného a proto obdivuji i jeho okamžitou znalost a orientaci v prostředí dalších tvůrčích specifik. Seznámili jsme se v roce 90, když zastupoval odbornou veřejnost v konkurzech na obsazení pedagogických míst na Umprum, pamatuji jeho prorektorskou éru na poli tehdy neuvěřitelně dynamicky se otvírajících mezinárodních kontaktů školy. Pamatuji na jeho gracii, s jakou přijímal a komunikoval se zahraničními hosty všech společenských úrovní a na jeho mezinárodní kredit, který byl logickým důsledkem jeho diplomatického působení. Vždy, když ve vzácných chvílích spolu usedneme na víno, nejlépe DA CASA, prohovoříme dlouhé chvíle na všechna možná temata, Umprum nevyjímaje.

Při tvorbě stránek jsem začal litovat své nepořádnosti a nedůslednosti v archivaci svých věcí. Focení realizací jsem vždy odkládal, běžely měsíce, pak roky a divoké podnikatelské prostředí některým i odzvonilo a byl jsem z toho nemile překvapen. Takový je život a tak jsem toto své ohlédnutí dával dohromady z trosek, které byly k dispozici.

Přibývající roky se mnou nějak dramaticky necvičí. Přesto se však blížím k dalšímu kulatému datu a s ohledem na naději, že budu intenzivně pracovat dál, začal jsem tento materiál dávat dohromady kontinuálně se všemi svými pracovními aktivitami. Hluboce si vážím svých spolupracovníků, projekce je ve svém procesu tvorby autorská, v uvedení do reality podkladu pro realizaci však i týmová práce. Vždy jsem měl štěstí na takové specialisty doprovodných profesí, se kterými bylo možno se domluvit, kteří myšlenku chápali, snažili se vyjít vstříc a spolupracovali a snad dále budou – rádi. Nechci je znova vyjmenovávat, ale s ohledem na můj hluboký respekt alespoň jedno jméno – Ing Hlaváček. Další jméno, z jiné oblasti, které se objevuje v titulcích videozáznamů, je Rudolf Kovář, který v mnoha mých filmech stál za kamerou a pokud nikoliv, tak se moje záznamy v dlouhých desítkách hodin zpracovávaly v jeho střižně.

Vážím si, že mými spolupracovníky jsou i vynikající tvůrčí osobnosti. Jejich bohatou činnost jsem se snažil v přílohách uvést. Vážím si, že o vynikajících osobnostech mohu i psát nebo jim zahajovat výstavy. Byť i přes hluboký osobní citový vztah k jedné autorce se snažím vždy o objektivitu, znalost jejího vnitřního světa a nikoliv o chválu, která by byla mlácením prázdné slámy. Dávám si záležet na tom, aby se při každé příležitosti otevřel jiný problém. Vím, že to lidé vnímají.

Pro tvorbu stránek jsem oslovil Markétu Soukupovou. Udělal jsem dobře. Nevím, kdo by unesl stále narůstající objem a vyvíjející se systém prezentace. Během této práce jsme se vzájemně pochopili a výsledek je motivován umírněným designem, nechávajícím vyznění jednotlivých exponátů. Markéta své zkušenosti z práce s PC plně uplatnila a snad bych se i já troufl domnívat, že tato naše společná tvorba přispěje k otevření dalších obzorů v její práci, které si velmi vážím. bch