Ak.arch. Stanislav Toman, ak.arch. Pavla Grunerová a BCH zorganizovali v červnu roku 2010 setkání absolventů Atelieru užité architektury – pracovní a životní prostředí – Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze s emeritním profesorem Ing.arch. Zdeňkem Kunou, který se tohoto summitu v pražském Mánesu účastnil i se svojí manželkou, paní Inženýrkou architektkou Evou Kunovou. I přes těžkou dostupnost adres kolegů, z nichž řada působí i v zahraničí nebo jsou zcela nedostupní, bylo toto setkání překvapivě početně obsazeno a řada absolventů se jej zúčastnila alespoň korespondenčně. Po krátkém úvodu BCH promluvil profesor Kuna ke svým bývalým studentům. Setkání se neslo v uvolněné, přátelské atmosféře, s prezentacemi prací absolventů. Doprovodily jej i vzpomínky na doby studií pod vedením profesora Kuny v letech 1974 – 1990.
zobrazit/skrýt text V Praze, v květnu, po zralé úvazeVážená paní architektko, vážený pane profesore, milé spolužačky a spolužáci, dobrý večer zde, ve slavném Mánesu.
Nerad bych srovnával, zda jsme se zde sešli disciplinovaněji, než každý studijní den v prostorách Speciálního atelieru užité architektury – pracovní a životní prostředí na naší Umprum.
Radost z našeho dnešního setkání si uvědomujeme okamžitě. Velkou radost z toho, že jsme vystudovali tento úžasný obor lidské tvorby, jsme si možná začali uvědomovat postupně. Pevně věřím, že dnes se z tohoto faktu radujeme naplno. Jinak bychom tu asi nebyli.
Vážený pan profesor, Inženýr architekt Zdeněk Kuna by zde také nebyl, kdyby toto přímo nevěděl nebo o této naší emoci nebyl přesvědčen.
Snad i proto vzniklo toto naše setkání docela lehce, samozřejmě a bez velkých stresů. Proto mi dovolte, abych pana profesora a jeho vzácnou paní manželku Evu za Vás všechny co nejsrdečněji uvítal.
Máme všichni na co vzpomínat a nelze to vše vyjmenovat. Na pocit nedefinovatelné soutěže mezi námi a na pocit vzájemné sounáležitosti, dané atelierem a jeho vedením. Na docela nelehká léta, ve kterých jsme studovali a na noblesu, se kterou pan profesor dokázal udržet atelier jako svobodné, kreativní pracoviště. Dokázal nám vytvořit podmínky pro tvorbu z tehdejšího pohledu "neangažovanou", dokázal nám vytvořit i ve studijním prostředí podmínky pro rozvoj naprosté profesionality. Zadání úloh byla úžasná. Vždy byla konkrétní, zajímavá a zdravě složitá. Vždy byla naplněna jeho perfektní znalostí daného problému. Věřím, že každá konzultace nebyla jen exekutivou jeho hodnocení. Věřím, že v duchu tvořil s námi a myslím, že jsme to i poznali. Proto jsme se na každý tento kontakt těšili, měli z něj zdravý respekt a raději jsme riskovali do školy nepřijít, než abychom si připravili trapas z nepřipravenosti.
Otevřu-li jakýkoliv almanach té doby, spatřuji skutečně vůdčí úlohu architektury ve skladbě studijních oborů. Konkurence a spolupráce zároveň atelieru profesora Josefa Svobody toto jen umocnila. Oba tito výrazní tvůrci se sami sešli nad řešením těch nejexponovanějších úloh a to s výsledky, jejichž docenění někdy stále patří budoucnosti. Oba měli skutečně co učit.
Naše zmiňované vzpomínky nejsou – naštěstí – uzavřenou kapitolou. Mají svá pokračování v naší mladší minulosti, současnosti a protože jsme optimisté – tak i budoucnosti. Věřím, že i pan profesor tyto vzpomínky nezařazuje do druhého V tom jsme, troufám si tvrdit, na jedné lodi. Vážený pane profesore, díky za Vaši eleganci, kterou jste nám podvědomě předával, za styl jednání, který se odrazil i v našich kontaktech s klienty a za školu suverénního, nikoliv však prvoplánově namyšleného jednání. Dík za předávání architektonické profese je samozřejmostí.
Vážený pane profesore, v příkladu Vaší osobnosti chápeme, co všechno v životě člověka znamená práce. S obdivem u Vás sledujeme nejen její kvalitativní, ale i časový rozsah, který je stále aktuální.
Tento summit, jeden z nejvýraznějších pražských počinů v tomto roce, má mezikontinentální charakter. Bohužel vzdálené Japonsko je velmi lidnaté a Vaše absolventka, paní Keiko Kimura není k nalezení. Pokud by se mohla dostavit, jistě by Vám ve své plynné japonštině sdělila že:
Překlad do japonštiny – "Vážený pane profesore, vzpomínám na krásná léta studií v Praze"
Paní Tumenchachralt Altancherel vyslala na summit jako svoji zdravici komorní soubor mongolských písní a tanců s hadí ženou. Bohužel, popel z islandské sopky obrátil letoun zpět do Ulánbátoru. Další kolegyně a kolegové z domova a z ciziny se ozvali písemně :
Čtení dopisů
Vážení manželé Kunovi, vážení umprumáci, závěrem už jedinou větu, která platí pro nás pro všechny :
Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus – veselme se, dokud jsme mladí …
Předání květin, forte "proč bychom se netěšili …
bch