V konci devadesátých let inicioval tehdejší rektor VŠUP Prof. PhDr. Josef Hlaváček CSc. evaluaci veškerých výukových procesů školy. Přizval do komise experty z ostatních vysokých škol z České republiky i ze zahraničí. Členy tohoto týmu byli i zástupci odborné veřejnosti, kteří byli již před tím se školou v kontaktu. Zároveň to byly i osobnosti zcela nezávislé, které se s výukou na naší škole seznamovali bez jakéhokoliv předběžného kontaktu, též v širokém domácím i zahraničním spektru.

Mimo vlastní výuky byly předmětem posouzení všechny školní mechanismy – provozy i organizace dílenské výuky, akademická i administrativní struktura, získávání i čerpání finančních prostředků, úroveň zahraničních styků ve spolupráci se školami i jinými subjekty. Dlouho a pečlivě připravovaná akce měla velmi náročný průběh. Dotkla se činnosti všech pedagogů, kteří měli možnost představovat své koncepty i své výsledky. Význam této osobní iniciativy rektora profesora Josefa Hlaváčka není dle mého názoru doposud doceněn.

Přinejmenším příznivá, většinou však velmi kladná hodnocení VŠUP, která ve svém prakticky zcela novém pedagogickém obsazení pracovala jen několik málo let od roku 90, byla publikována v rozsáhlém a úplném tiskovém vydání. Tento materiál nesl nezastupitelnou roli ve statuování doktorandského studia na VŠUP, statuování procesu habilitací i řady dalších dopadů ve vztahu k akreditacím či jiným zásadním postupům v postavení VŠUP ve struktuře vysokého uměleckého školství tehdy budoucí České republiky.

Jediné výtky, které se objevily prakticky u všech komisařů, byl stav hlavní historické budovy na Palachově náměstí. Tyto výtky padaly plným právem. Budova byla po řadu let bez základní stavební údržby. Poslední větší úpravy byly provedeny v sedmdesátých letech, kdy byl postaven nový osobní výtah. K iniciování této investice došlo po nehodě, kdy se původní zdviž utrhla se dvěma pasažéry, kdy selhaly všechny bezpečnostní mechanismy a kabina se zřítila do suterenu. Oba dotyční v kabině pohotově skákali na místě a tím z této situace vyvázli. V této době škola zároveň získala nové prostorové kapacity v nejvyšším podlaží a jinak se konzervoval stav, který byl nastolen posledními předchozími, poměrně rozsáhlými stavebními úpravami, provedenými po druhé světové válce. Jejími autory byli tehdejší profesoři architektury – Adolf Benš a Pavel Smetana. Jejich dílo slouží dodnes a škola by bez těchto úprav nebyla schopna existence ve svém aktuálním rozsahu.

Budova, která byla i ve své stavební zanedbanosti pečlivě udržována tehdejší přísnou správou budov z doby před revolucí, nemohla působit směrem k návštěvníkovi příznivým dojmem. Především byly problémy s nevyhovujícím konceptem osvětlením chodeb i atelierů, s nedostačujícími kapacitami zastaralých elektroinstalací, s absentujícími výmalbami po mnoha letech, s až nebezpečnými výstavními systémy stejně jako s požárně ohrožujícími několikanásobnými vrstvami podlahovin. Jediné, co bylo vyřešeno bezprostředně po roce 89, byl nový topný systém, který uvolnil původní kotelnu na pevná paliva pro dílenské provozy.

Za této situace mne rektor profesor Hlaváček požádal o řešení této situace. Byla vypsána výběrová řízení pro dodavatele a rekonstrukce se zaměřila především na společné prostory školy. Při nových výmalbách byly objeveny původní fresky, které ornamentálně reagovaly na křížové klenby chodeb. Jejich rozsah byl obrovský – v rámci celého přízemí a prvního patra, s barevným odlišením. Jejich obnova se stala předmětem emotivních diskusí. Bylo to pro mne určitým překvapením, kterého – jak věřím, bych se dnes již snad nedožil. V tehdejší době stačil jeden hlas proti, aby bylo zvikláno právo na repasi původního konceptu budovy. Bombardovaly mne telefonáty, které poukazovaly na nevhodnost obnovy takových prvků ve vztahu "jak budeme vypadat před studenty". Do této hry se pochopitelně zapojil i památkový dohled a situace byla skutečně zajímavá natolik, že z ní šlo vyjít obapolným kompromisem. Malby jsou ošetřeny a zakonzervovány pod novými vrstvami pro budoucnost. Jejich připomínkou jsou zrestaurované fragmenty v prostoru vestibulu před vrátnicí v přízemí - v kraplakové barvě a před rektorátem v prvním patře v barvě modré. Dnes působí již zcela samozřejmě, v kontextu s celým domem.

Při této rekonstrukci byly očištěny žulové sloupy v hlavním schodišti od více než staletého šlemu, v druhém schodišti byl bohužel stav pískovce již katastrofální a pokus o jeho repasi se dle mého názoru až příliš nezdařil. Byly doplňovány chybějící kuželky zábradlí, chybějící litinové výplně a dřevěná madla. Budova byla vybavena nouzovým požárním osvětlením, generální výměnou elektroinstalace a svítidel na chodbách. Došlo k repasi štukatérské práce – ornamentálních patek kleneb, k opravám nebo celkové výměně terazzo podlah, repasovány byly i dveřní konstrukce, do výstavní místnosti bylo na dveřích vysokého řádu obnoveno původní fládrování. Byly vytvořeny předpoklady pro instalační systémy na chodbách. Jejich cílem byla snaha neničit dům každou expozicí v rytmu poloviny roku. Ve vyšších podlažích byly instalovány lineární světelné zdroje. V přízemí byla původní " tovární " vrátnice s visící kolejnicí pro požární poplach a hřmotným nápisem HLÁŠENÍ NÁVŠTĚV nahrazena skleněným výkladcem, vzbuzujícím dodnes řadu rozporuplných diskuzí. Samotná vrátnice se stala jakýmsi fenoménem problému tváře školy vůbec. Byla tím nejdiskutovanějším problémem. Sám jsem inicioval studentskou soutěž na její řešení. Návrhy byly překvapivé i konvenční. Odvahu účastnit se měli i externí pedagogové. Skutečně post vrátného školu tehdy dynamicky rozhýbal. Bohužel nevím, zda jsou tyto návrhy nějak archivovány. Zatím se k budoucnosti nechováme odpovědně.

Rozsah rekonstrukce byl velmi obsáhlý. Proto byl rozložen horizontálně, tj. po podlažích – do dvou let. V roce 2001 to byla relativní pohoda se všemi logickými doprovodnými jevy nervních momentů jakékoliv realizace. Horší to bylo v roce 2002. Všechny práce probíhaly pochopitelně v prázdninových měsících, aby nenarušily výuku. Jenže těsně po nástupu firem, po zdlouhavých jednáních s orgány státní správy, které začátek prací oddálily, přišly povodně. Jako koordinátor akce a zástupce odběratele jsem byl zodpovědný za dodávku prací do termínu začátku výuky v říjnu. V této době doslovné živelné pohromy byla budova prakticky nedostupná. Měl jsem tehdy ještě v předstihu informace o kubaturách vody, vypouštěných z přehrad a s tím spojenou prognostiku vývoje situace. Ráno jsem tedy vyběhl z nového příbytku k autu, abych se okamžitě ještě dostal na místo samé. Zjistil jsem, že auto je ukradené, na jeho místě nestojí nic a tak jsem šel na sporadicky fungující MHD, která fungovala v podobě kyvadlově pendlující soupravy metra. Dále pěšky do školy, podél hadic a čerpadel. Sama budova VŠUP byla v nejvyšším stupni ohrožení. Zaplavení podzemí Národního divadla nebo Rudolfina nebylo v té době uklidňující informací. Poctivá práce zedníků devatenáctého století a instalace zpětných klapek na kanalizačních výstupech školu uchránila. V jejím nejhlubším podzemí v bývalé kotelně bylo asi půl metru vody. To bylo vše. Hned, jak dovolily tyto dramatické poměry, začala rekonstrukce. Stavební technika se na místo samé dostávala na zvláštní povolení magistrátu. Já na místo jezdil náhradním autem se stejným povolením tehdy zvláštní opuštěnou Prahou bez aut, tramvají a s povodňovými turisty. S projektantem a dodavateli jsme zvládli termín s asi týdenním skluzem. Všichni se v tu chvíli zachovali báječně. Vzpomínám na docenta Štechu, který díky svým známostem zajistil Luční boudu v Krkonoších, kam odjelo na plenery několik atelierů. Takových případů bylo mnoho a ze zimního semestru se stal tím pádem velmi zajímavý výukový blok. S velkou vděčností vzpomínám na tehdy úřadujícího rektora prof. Zieglera. Právě jemu jsem za tento stav zodpovídal a právě on byl všem těmto řešením nápomocen. Jako vždy v určité krizi – podle citátu pana rektora Hlaváčka – "oblékla škola stejná trička". Tento tam i zpátky prodiskutovávaný symbol dnes znají již jen pamětníci.

Dnešní stav budovy tento stav po rekonstrukci připomíná již jen vzdáleně. bch

Velmi často jsem právě se skláři na VŠUP spolupracoval. Pro tvůrčí tým Karel – Kopecký – Vaňura jsem zpracovával podrobný rozkres v měřítku 1:1. Sloužil jako výrobní podklad k realizaci návrhu skleněné pyramidy pro jednu z administrativních budov v Ostravě. Tato dnes již realizovaná krásná plastika – spíše designerský či až architektonický objekt byla navržena principem řazení formátů tabulového skla, které ve tvarech trojúhelníků vytvářelo svými břity některé z hran pyramidy. Šlo tedy o konstrukci velikostí skel tak, aby břity tvořily exaktní přímku. Vzal jsem cejchované železné pravítko po dědečkovi Bohumilovi, malé kovové trojúhelníky s noniovým odměřováním hodnot, které s tímto pravítkem patřily do setu. Vše jsem napromítal ve všech pohledech, abych při veškerých průmětech měl jistotu, že jsou rozměry, uvedené ve finále numericky, správné. Po x počtu kontrol jsem toto předal již netrpělivým sklářům, kteří nakoupili neuvěřitelné množství tabulového skla a odeslali jej do provozu k rozřezání na mnou uvedené formáty. Docela investice, jak v materiálu, tak v práci. Nespal jsem zrovna klidně až do chvíle, kdy byla pyramida sestavena. Sestava byla bezchybná, při vší skromnosti jsem sklidil uznání nad až tak – prý neočekávaným výsledkem. Tato práce přešla v kontinuální pracovní kontakt s Marianem Karlem. Vize jeho fantaskních, materiálově kombinovaných a prostorově objemných objektů, návrhářsky dokladovaných třeba rozstřiženými plechovkami od Coca Coly a papírovými oregamy, jsem rozkládal do sítí, prostorových zobrazení a konzultoval společně s Marianem v procesu výroby. Velmi jsem si této práce vážil, Většina jejích výsledků byla předmětem prezentace jeho autorské výstavy v přízemí staroměstské radnice. Velmi jsme se těšili a měli respekt z možnosti instalace sbírek v Hrádku v Kutné Hoře. Nad našimi prezentovanými koncepty však zvítězil názor, jehož cestou bychom nešli. Profesor Vladimír Kopecký byl též autorem řady prostorových, materiálově kombinovaných realizací, však zcela jiného charakteru. Po své účasti na jedné z výstav v Mánesu připravoval v prostorách MK v Praze výstavu autorskou. Svůj exponát z Mánesa rozebral a jeho komponenty nebyly více k dispozici. Zbyla jen fotka instalace, se čtvercovým rastrem podlahy síně. Oslovil mne, zda bych mu z té fotky nevytvořil podklady k výrobě poměrně přesné repliky. Právě ten rastr a Albertiho principy na něm založené mne v tomto úkolu zachránily. bch