Architekt a pedagog Bohumil Chalupníček

Jiří Šetlík

Spojit vlastní tvůrčí práci s pedagogickou činností není samozřejmostí. Vyžaduje vnitřní kázeň, jež je s to vyvážit touhu po sebevyjádření zájmům výchovy studentů. U Bohumila Chalupníčka se oba předpoklady setkaly.

Vyrůstal pod vlivem otce, který mu vštípil představu o šíři poloh, v nichž se architektura uskutečňuje. Když v otcových šlépějích studoval u profesorů Josefa Svobody a Zdeňka Kuny architekturu na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, objasnil si, že bez důkladné přípravy, počínající deskriptivní geometrií i uvážením konstruktivních možností ve vztahu k situaci terénu a přírodních okolností není možné uskutečnit smělé činy stavební i urbanistické. Během studií, která ukončil roku 1976, získal zkušenosti ve fotogrammetrii, perspektivě, stereometrii a zaměřování staveb, kterých mohl záhy využít jako pedagog na škole, kterou vystudoval. Výhodou jeho přístupu k architektonickým zadáním byla netoliko důvěrná znalost historie oboru, avšak rovným dílem citlivý vztah k výtvarnému umění, jež mu bylo blízké a snad právě v opaku k matematické přesnosti architektonických průzkumů zdrojem inspirace.

Do autorsky provedené výkresové dokumentace převedl mimo jiné podklady k záchraně městských domů, historické sladovny, kulturních i fortifikačních staveb v Žatci, rozsáhlou výkresovou dokumentaci hradu Český Šternberk (započatou ještě v době otcova pedagogického působení) stejně jako areálu ve Valči nebo zámku Bečváry. V Praze výkresově i provedenými průzkumy dokumentoval vilu Portheimka nebo rozsáhlý a svým stavebním vývojem jedinečný objekt Židovské radnice. Proto se nezalekl vytvořit při své soukromé více jak měsíční expedici na Kavkaz soubor obdobného typu při průzkumu a dokumentaci starokřesťanských kostelů a klášterů v Gruzii a Arménii. Kresebné záznamy, panoramatické fotografie i soubory diapozitivů prezentoval jako součást svých autorských výstav v tehdejším Československu, v Německu, Polsku a Lotyšsku, kde působil ve stejných aktivitách. Tyto náročné „záznamy“ ze svých cest, pojímaných vždy jako předem připravovaný studijní pobyt, přivážel i z Estonska, Litvy, nebo Turecka. S nástupem tehdy nových technologií videozáznamu rozšířil tyto materiály o režijně a scénáristicky koncipované, faktograficky vybavené a verbálně komentované dokumenty z Egypta i dalších destinací dědictví světové kultury.

Jako výchozí prostředek k předpokládanému zpracování nových projektů v rámci soutěží nebo přímých projektových úkolů poskytl řadě institucí nebo jednotlivým architektonickým tvůrcům fotogrammetrická zobrazení. V době, kdy počítačové vizualizace navrhovaných staveb byly v našich podmínkách ještě nedostupné, doprovázela jeho panoramatická fotogrammetrická perspektiva vývoj celé řady velmi významných objektů nebo navrhovaných urbanistických celků. V řadě případů tato široce dokumentovaná vize budoucnosti jejich podobu v projektové přípravě výrazně ovlivnila. V pražské oblasti lze mimo jiné uvést dostavbu areálu Národního divadla, architektonickou soutěž na budovu Národní technické knihovny, úpravu Prašného mostu při vstupu na Pražský hrad, práce pro projekty budovy České pojišťovny a České spořitelny a rozšíření souboru nemocnic mezi Karlovem a Albertovem či objektu Nemocnice pod Petřínem. Fotogrammetrické zpodobení usnadnilo orientaci účastníků soutěže i na objekt v proluce Myslbek a posloužilo urbanistům při řešení celkového obrazu sídelních celků Jihozápadního města, přestavby prostoru v místě někdejšího nádraží Holešovice-Bubny nebo dotvoření komplexu výškových budov v novém centru Pankráce. Podobně připravil analogické podklady pro výstavbu sanatorií v Karlových Varech, Mariánských lázních, Luhačovicích, Přírodovědecké fakulty Palackého university v Olomouci a řady dalších. Výsledky této jeho práce jsou již dnes uloženy v Národním archivu České republiky jako pokračování díla jeho otce.

Se vší úctou k rozvíjení a pokračování tohoto otcova odkazu dochází pozvolna k proměnám v činnosti, která se mnohem více soustřeďuje na vlastní tvůrčí projektový potencionál. Z Chalupníčkova samostatného ateliéru vyšlo v uplynulých třiceti letech nemálo studií a projektů, z nichž se řada dočkala realizace. V jednotlivých zadáních se autor nedal zmást různorodou povahou a požadovaným účelem staveb, jimž dovedl dát soudobý výraz i výtvarnou uměřenost, navazující na funkcionalistická poučení. Na jejich počátku stanuly studie obytných a podnikatelských domů v pražských Strašnicích a Košířích, po nich úprava exteriéru skláren Bohemia ve Světlé nad Sázavou, tehdejší budova sídla Petrotrans v Kralupech nad Vltavou i vstup do ryze technické architektury terminálu pro ropovod Ingolstadt v Nelahozevsi.

Svědčí v Chalupníčkův prospěch, že vítal spolupráci nejen s jinými architekty, ale i rovným dílem s malíři a sochaři - přednostně kolegy ze školy, z nichž se vedle Kurta Gebauera, Magdy Janečkové – Křesťanové a dalších nad jiné sblížil s keramikem Václavem Šerákem. Podílel se s ním na úpravě budov a jejich interiérů – např. Úřadu práce pro Prahu-východ. Se vzájemným porozuměním spolu vytvořili fontánu Duha, určenou vstupu do centra Bystřice pod Hostýnem, jindy spolupracovali na representačním sídle podniku Lasselsberger. Výtvarný cit společně prokázali osazením desky k poctě J.S.Machara v gymnáziu v Brandýsi nad Labem a znovu, v pojetí pamětních desek, připomněli ve vyjádření klasickým místním keramickým materiálem oběti druhé světové války v Telči.

K různým tvůrčím příležitostem přistupuje Chalupníček s příznačnou odpovědností. Smysl pro vyváženost prostorových vztahů prokázal společně s architektem Kunou se stejnou vážností v úpravě vznešených částí vnitřní komunikace Černínského paláce, zatímco zachoval intimitu interiérů místnostem redakce časopisu Xantypa na malostranském Úvozu a účelovému rozvrhu dovedl podřídit obchodní vzorkovny a prodejny keramiky jak v Moskvě, tak ve Varšavě i v Praze. Vedle projektů řady rodinných domů či jejich úprav i zásahů do činžovního bytového fondu se autor podílel na úspěšné adaptaci formačního domu Řádu školských sester svatého Františka z Assisi v Praze a snažil se vrátit původní palácovou podobu společenským prostorám Konservatoře J. Deyla pro zrakově postiženou mládež na Malé Straně v Praze. Z dalších prací dlužno jmenovat uskutečněnou přestavbu části rezidence velvyslanectví USA v pražském Bubenči, připravené projekty pro areál administrativních budov keramických závodů v Borovanech a vestavbu dnes již vyhlášené pizzerie a restaurace Trincea na náměstí Arnošta z Pardubic v Úvalech, kde s ohledem na tuto referenci výrazně upravil a doplnil další z rodinných domů. Jako vlastní architektonický počin navrhl pro totéž místo s ohledem na výjimečnou přírodní scenérii zcela novou koncepci, svým rozsahem a charakterem směřující k náročnému klientovi Značka BCH, kterou s oblibou signuje veškerou svoji práci, se objevuje v obchodní síti, v síti služeb i v zařízeních nadstandardní zdravotní péče. Dokladem jsou mimo jiné přestavba původně činžovního domu na hotel Trend v centru Plzně (pojatého do řetězce společností Best Western) nebo nestátní stomatologické zařízení J B MEDIC v Praze na Senovážném náměstí. Rozsáhlá byla i studie balneologického, hotelového a vzdělávacího komplexu v Hradišťku pod Medníkem.

Obeslal řadu soutěží, ze kterých přinesl do svého atelieru řadu ocenění – v tuto chvíli poslední byla druhá cena v řešení náměstí v Dejvicích před Bohosloveckou fakultou. Soutěže vždy chápal jako pobídku. Nad jiné však respektoval fenomén týmové práce. Spoluautorství svých bývalých učitelů nebo naopak studentů vždy s hrdostí publikoval a to ve všech svých projektech nebo realizacích. Zmiňovaného posledního soutěžního ocenění dosáhli společně s Otakarem Duškem, absolventem atelieru písma a typografie na VŠUP. Tento soutěžní projekt a řadu dalších prezentoval na Salonech architektů a při dalších příležitostech.

Jak bylo předesláno, integrální součástí tvůrčího přínosu Bohumila Chalupníčka je jeho pedagogické působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Zprvu vedl ve funkci odborného asistenta fotografickou a kresebnou dokumentaci historických památek. Oceněním této jeho práce, vlastní tvůrčí architektonické činnosti a výuky, kterou zkoncipoval exklusivně pro potřeby studijních oborů na VŠUP, bylo jmenování docentem v roce 1989. Následně zastával na škole funkci studijního prorektora, senátora a kancléře, v letech 1995-2001 stál v čele katedry architektury.

Od této doby též úzce spolupracoval se všemi rektory, podílel se na agendě rozvoje a rekonstrukce budov školy, vytvořil koncept modelu postupu náročného a veřejností bedlivě sledovaného přijímacího řízení, v jeho režii probíhají akademické obřady. Sám byl v polistopadovém období dvakrát nominován do rektorských voleb, z úcty ke svým protikandidátům se této kandidatury vzdal.

Studenty ateliérů architektury i ostatních oborů vyučuje veškerým metodám zobrazování. Přes nástup digitálních medií se ve své výuce pevně drží fenoménu kresby jako jednoho ze základních vyjadřovacích prostředků tvůrce. Na velkoplošné tabuli vznikají tradičně, v podání barevné křídy, prostorové kompozice perspektiv se světly a stíny, reflexemi a interpolacemi. Vznikají od samého vzoru, linie po linii, aby vyjádřily vlastní proces zobrazení a reflektovaly prostorové myšlení. Vždy zdůrazňuje, že studenti nejsou pouhými konzumenty výsledku, ale účastníky tohoto krásného dramatu, který společně kreslí nebo i fotografují a natáčejí. V tomto podání vnímají disciplinu jako oslavu renesance a jejího antropocentrismu, logicky vyjádřeného v jednotlivých principech. Vnímají její vznik v oblasti světa výtvarně uměleckého, nikoliv vyhraněně technického. Tím si zároveň uvědomují její místo ve vlastní kreativitě.

Chalupníček ve svých přednáškách demonstruje úlohu jedince – pozorovatele prostoru, jehož vnímání je zcela ovlivněno jeho svobodným rozhodnutím. Přesah tohoto myšlení do širších vztahů již nechává na studentech samých, kterým dává k dispozici navíc i široké spektrum faktografie. Nikdy však nepřichází se striktním, omezeným příkladem, vše je prezentováno jako hledání cesty ke kreativnímu řešení, které vyvstane u kteréhokoliv tvůrce, ve kterékoliv oblasti, ve kterémkoliv úkolu.

Obohacení o digitální media, výrazně do této oblasti zasahující, není s konceptem výuky v antagonistickém vztahu. Jejich znalost ze strany studentů je dnes již na zcela jiné úrovni, než před pár lety. Vlastní proces prostorového myšlení však Chalupníček považuje za nezbytný. Jeho emotivní poloha, daná talentem studentů, musí dle jeho názoru dostávat i sofistikovanou informaci. Forma prezentace takto obohaceného myšlení již zůstává na studentech samotných.

Rozsah discipliny demonstruje studentům na nejširší škále architektonického a výtvarného kulturního dědictví. Obrací jejich pozornost nejen k domácím zdrojům, avšak rovným dílem i zahraničním, především apeninského poloostrova. Od devadesátých let uspořádal do Itálie směřující takto tematizované exkurze, jejichž tvůrčí výsledky se staly každoroční samozřejmostí, dodnes jejími účastníky vzpomínané.

V současné době se těší z nových, zcela nečekaných podmínek pro výuku dalších, jím přednášených disciplin. V roce 2009 a 2010 vyčlenila VŠUP prostředky pro nákup vyspělé techniky v oblasti geodezie, přednášené výhradně architektům.

Vyjma pedagogické činnosti nachází v poslední době zálibu v činnosti publikační. Svět výtvarných umělců je díky škole doslova jeho vlastním prostředím a tak sleduje a vyjadřuje se k různým počinům, sympoziím i výstavám, jejichž řadu zahájil. S ohledem na desítky let své působnosti zvažuje publikování historie VŠUP za dobu jeho profesního a pedagogického působení od roku 1976, kdy sám studia absolvoval. Aniž by si chtěl připustit úlohu pamětníka, je si vědom specifických rysů někdejší Uměleckoprůmyslové a později Vysoké uměleckoprůmyslové školy v Praze na poli výchovy studentů v naší zemi. Pokládá za přednost symbiózu oborů volného i užitého umění a architektury, působících nezávisle a přitom se vzájemně ovlivňujících.

.: Publikační činnost :.

Nebylo proto divu, že se časem sblížil s grafičkou, ilustrátorkou a malířkou Marinou Richterovou. Poznal ji ještě za jejích studií, když přišla z Moskvy do Prahy. Objevil v ní bytost přitažlivou, tajemnou i dobře čitelnou, která mu otevřela zázemí své tvorby a rozšířila obzor výtvarného náhledu na vlastní práci. Sedm let jejich soužití potvrdilo oběma netoliko vzájemnou náklonnost lidskou a neméně niterné tvůrčí porozumění.

Doc .PhDr. Jiří Šetlík, CSc, narozen 1929 v Praze, historik umění, absolvent Filosofické fakulty Karlovy university, aspirantury v Ústavu dějin a teorie umění ČSAV a postgraduálního studia na Institut of International Education v USA, v letech 1993-1998 pedagog a prorektor VŠUP, autor předkládané studie

 

Ing. Bohumil Chalupníček, stavební inženýr, adjunkt Českého vysokého učení technického - výuka deskriptivní geometrie, působící dále v mnoha technických, výtvarných a literárních oblastech tvorby, člen řady spolků a sdružení ve sklonku Rakousko-Uherského mocnářství a předválečné ČSR – otec Miroslava Chalupníčka, dále dcery Věra a Jana – obě architektky – převážná část profesní působnosti v STÚ a HP Praha

Ani jednoho z prarodičů z otcovy strany jsem nepoznal. Nespěchat s potomstvem je zřejmě rodinná tradice, která nese tyto důsledky. V případě dědečka Bohumila je mi to upřímně líto. Od svého otce Miroslava jsem o něm vyslechl mnohé - o jeho přátelství s Jaroslavem Vrchlickým a o jejich básních s tehdy skandální tématikou. Podepisoval se – i pod ty "slušné" – Bohumil Vyšehradský – dlouho pod Vyšehradem rodina bydlela, než se odstěhovali do většího bytu na Smíchov. Některé tyto básně jsem se od otce naučil, ale publikovat je nelze.

Tento dvojí život váženého kantora původně CK technického učení bylo něco jako psychické uvolnění – tenkrát se prý tomu říkalo – "tahání za svinský zvonec", u kterého si dovedu představit tu váženou pánskou společnost a dámy, sedící separovaně u čokolády. Na druhou stranu vnímám při tolika aktivitách neuvěřitelný časový objem, věnovaný rodině. Je hmatatelný z dochovaných relikvií, jako například loutkové divadlo vrcholné klasické architektury, pečlivě z balzy vyřezávané, s dvanácti voltovým osvětlením desítek variant scénografie, s nápisem v dekorativním písmu " Mirouškovi Ing. Bohumil Chalupníček 1920". Nebo v historické železnici, s tehdy aktuálně polepenými vagony symboly červeného kříže – byla první světová válka, v pečlivě vedených záznamech z rodinných výletů – fotografiích z především krkonošských plenerů, s popisem " louka u Harrachova, v popředí Miroušek, v pozadí krávy".

Dochovala se řada kvalitních akvarelů přímo z těchto výjezdů, kdy se početná rodina musela nějak zabavit, když "tatínek maloval". Dochovaly se krásné kolorované nebo i čenobílé výkresy antických architektonických prvků. Jeden z nich namátkou uvádím. Byť jen fragment těchto hmotných vzpomínek mne vede k úvaze o tehdejším životním slohu. O životě bez pohodlné televize, beroucí neuvěřitelné časové penzum, o životě aktivit ve spolcích, v cestování – byť třeba jen za hranice Prahy, o rozvíjení talentu svých dětí, o pečlivé dokumentaci veškerého činění, v neposlední řadě o péči obklopovat se pro radost kvalitními sbírkovými předměty.

Nevím, jak to vše šlo stihnout vedle náročné kantorské práce, jejíž některé výsledky se též dochovaly. Kniha "PERSPEKTIVA", řada odborných textů, studentské práce ke zkouškám, dokonce i skripta, která nevydávala technika jako taková, ale studentské spolky vlastním nákladem – například i pro mne je stále aktuální tehdejší strojopis s ilustracemi "Vyšetřování okapů" – řešení střešních rovin i nad těmi nejsložitějšími půdorysy nebo omezeními, kam vodu pustit nelze. Vnímám i velmi čilý tehdejší studentský život. Leták – jakési provolání o nudnosti přednášek a jejich odtržení od reality se v archivu též dochovalo. Vytříbená grafická úprava dvojlistu začíná silně vytištěným oslovením ve versálách - "SLOVUTNÝ SBORE PROFESORSKÝ" – při oficiálních příležitostech, dnes už podvědomě, toto oslovení s oblibou používám též. Z počátku budilo určitý údiv. bch

Doc. arch. Miroslav Chalupníček 1911 - 1976, architekt, fotograf, geodet, pedagog ČVUT, ve spolupráci s předními dějepisci umění autor řady fotografických a textových publikací, ve spolupráci se sestrou Věrou autor četných fotogrammetrických zobrazení, výkresových dokumentací stavebních souborů a soliterů včetně jejich fotodokumentace, pedagog - docent VŠUP v letech 1953 -76 výuka deskriptivní geometrie, perspektiva, zaměřování památek – otec Bohumila Chalupníčka

Profesní činnost mého otce je bez přehánění jednorázově nezmapovatelná. Dovedu si představit, jak se inspiroval svým otcem Bohumilem. Také maloval, ne akvarely, ale oleje. S velkým prominutím, ale jako tatínkovi mu to tolik nešlo.

Jeho směřování bylo jiné. Spočívalo v obrovském matematickém talentu, který však pro něj neměl ty lákavé, efektně viditelné výstupy. Cítil se architektem, architekturu studoval, tento proces však přerušila válka a zavření českých vysokých škol. To jej přivedlo k činnosti dokumentační. Ta se projevovala v neuvěřitelně systematických souborech, pro které využil všechna tehdejší dostupná media – psané slovo, architektonickou kresbu, geodetické zaměření a fotografii. Těmto dokumentům však dal silný výtvarný náboj a to jak ve fotografiích, tak ve výkresové dokumentaci. Dodnes slyším, že jeho výkresy jsou grafické listy. Dodnes vidím na netu, jak se prodávají jeho autorské knihy. Když jsem se rozhodl uložit celý tento elaborát v archivech – pragensie v Archivu hlavního města Prahy a ostatní práce v Národním archivu ČR, musel celý tento objem plánů – matric i tisků, fotografií a jejich skleněných negativů především formátu 13/18 cm i dalších obrazových materiálů – třeba kolorovaných velkoplošných fotografií fresek z Karlštejna - odvézt nákladní automobil, který byl rád, že se mu to podařilo najednou.

Otec pracoval během války v jakémsi rodinném podniku, už po smrti otce Bohumila. Velmi do jeho života zasáhl doslova záchranným způsobem tehdejší sekční šéf památkové péče akademik Zdeněk Wirth, který si jej všiml již v předválečném období jako asistenta profesora Stefana a profesora architekta Engla na pražské technice. Zadal mu z pozice svého úřadu zakázky, které jej a mnohé další zachránily před totálním nasazením v říši. Byl to především hrad Karlštejn, jeho výkresová dokumentace od "urbanismu" až po detaily profilací. Vše se kreslilo přímo na místě, atelier byl v patře v první hradní bráně. Tato zakázka – lépe řečeno tehdy "úkol" – nebyla zdaleka jediná. V případě některých získaly tyto materiály nevyčíslitelnou cenu – namátkou zámek Kačina u Kutné Hory. Sídlo Chotků, s nepřeberným inventářem, se stalo v období poloviny minulého století předmětem několika devastací – německé, sovětské i české. Soubor cca čtyř set skleněných negativů dokládá tento dnes již nevratný stav.

Otcova působnost se výrazně projevila jako alespoň částečně korigující vliv na urbanistický rozvoj měst u nás, Prahy především. Jeho panoramatické fotogrammetrické perspektivy, sloužící k zákresům navrhovaných souborů nebo jednotlivých budov do širokých vedut byly objektivním materiálem k posuzování kvalit nebo únosnosti jednotlivých řešení. Jeho činnost na Umprum byla dnes již dokonce i u seniorů – jeho absolventů - vnímána jako legenda, s úsměvnými citáty a historkami z přednášek. Přednášeným oborem byla deskriptiva pro architekty a perspektiva pro všechny ostatní. Jeho funkční období prorektora pro zahraniční styky v roce 1968 mu pro jeho další karieru moc nepomohlo, jeho největší snahou bylo, aby mi neuškodilo.

Ve spolupráci s Národním archivem ČR jsme již několikrát zvažovali uspořádání výstavy jeho životního díla – pochopitelně v jeho úzkém výběru s ohledem na prostorové podmínky výstavní síně archivu. Věřím, že se to uskuteční. Chce to čas, který jistě přijde a soustředění, které si vyžádá odložit na nějakou dobu vše ostatní. Vnímám to jako generační zlom, který se nesmí propásnout, aby nezůstaly jen signované archiválie.

U této příležitosti, s tak nepřeberným množstvím materiálu, nelze vybrat symbol jako ukázku. V odkazu na otcův humor proto zveřejňuji kresby architekta Svobody? – tehdy buď za války čerstvého absolventa nebo studenta v přerušeném vysokém ročníku. Jsou to kresby z dokumentačních geodetických prací na Karlštejně. Krásné momentky z období marasmu protektorátu a období druhé světové války. Všichni v nich nakreslení měli vlastně neuvěřitelné štěstí. S válkou se setkávali tak, že když se vraceli z karlštejnského atelieru do pražského bytu, tak třeba náhodou hořely vybombardované Emauzy. Nebo když se sestrou Věrou dokumentovali břevnovský klášter, kde opět zcela záchranářským způsobem pomohl pan opat Anastasius Opasek, utíkali před leteckým odstřelováním v roce 45 z rajského dvora jako před dešťovou přeháňkou. Někdy prý už ani neuklízeli teodolit a doufali, že jej nic nezasáhne. Větší poprask byl z toho, že v mužské klauzuře se objevila žena – moje teta Věra, ještě k tomu s metrem v ruce – takový skandál v řeholním světě si dovedu představit. Kresby z Karlštejna působí neuvěřitelně pohodově. Jejich autor po roce 45 odjel do Austrálie, kde si údajně vzal za manželku dceru tehdejšího tamějšího ministerského předsedy. bch

Doc. ak.arch. Bohumil Chalupníček 1952 v Praze absolvent atelieru architektury VŠUP v Praze 1976, architekt, pedagog VŠUP od roku 1982, výuka deskriptiva – perspektiva, perspektiva – nauka o prostoru, aplikovaná geodezie, syn Bartoloměj (*1990).