Jak bylo bezpečno v Itálii, tak mnohá nebezpečí nás naštěstí doslova o vlas minula v Egyptě. Samotný masakr před chrámem Hatšepsovet se udál několik měsíců po naší návštěvě na tom samém místě. Jeho průběh – kdy jistě nikdo z okolních lidí vlastně nevěděl, co se děje, si dovedu bohužel živě představit. Celou tu širokou pláň, kde v dálce stojí drůza zaparkovaných turistických autobusů, pláň, ze které není úniku. Celá ta skupina obětí a jejich vrahů musela být vnímána jako zrnko v písku tohoto bezbřehého prostoru, ztrácejícího se v prachu pouště.

Skupina našich studentů a pedagogů obsadila celý zájezd. Skupina to byla pro místní poměry pochopitelně velmi provokativní, její ženská část především. Průvodce cestovní kanceláře to muselo stát kus života. Velmi dobře místní podmínky znal a naléhal na nás, na kantory, abychom zasáhli. Marně, byli jsme všichni jako v transu, vnímali jsme starověkou kulturu, mnozí se díky jídlu, slunci a nevím čemu ještě napojili přímo na kanalizaci. Jedinou obranou byl tvrdý kvalitní alkohol bez místního ledu. Kdo si jej prozíravě neprovezl z domova, neměl prakticky šanci zájezd bez problémů absolvovat. Sám jsem vezl dvě petové lahve Jana Chodce.

Navlékli jsme na sebe galabie, které jsme na prvním trhu koupili. Nechci znát, co vše nám hrozilo. Luxusní lodí jsme projížděli oblasti, které byly - jako řečiště Nilu - ostřelovány ze břehů. Museli jsme proto přestoupit do autobusů, vedených v konvoji s obrněným transporterem na začátku i na konci. Když jsme do již problematické oblasti touto alternativní cestou dorazili, uvítali nás civilové s kalašnikovými automaty - nic se nestalo, byly tedy zřejmě na straně armády. Studenti, pokud se dostali úplně z našeho dohledu, začali navštěvovat tamější domácnosti v okolních vesnicích, studentky ve skutečně lehkém letním oblečení – vrátili se všichni. Dochvilnost služeb byla nulová, nakonec jsme si zvykli, že nemá smysl se ani rozčilovat, nejlépe počkat. Řadu problémů však skutečně vytvořila skupina samotná.

Naštěstí až v letadle do Prahy jsme se dozvěděli, že vlak, kterým jsme měli jet v noci z Luxoru do Hurghady a který jsme díky zpoždění v Abu Simbelu museli alternovat za autobus, napadli fundamentalisté střelbou – řada zraněných.

Vlídný dům rodičů egyptského studenta v závěru cesty vše negativní, o čem jsme věděli, napravil. Nikdy jsem arabskou kuchyni neznal, ale zde jsem si dokázal o jejích kvalitách představu vytvořit. To odpoledne, s výhledem z pozemku na pyramidy, bylo něčím skutečně nadčasovým. Bylo projevem vzájemné úcty, respektu ve všech oblastech, projevením zájmu o kulturu či zvyklosti partnerské strany a v neposlední řadě projevem zcela obyčejného, lidského přátelství a radosti ze vzájemného poznání. Nikoho ani nenapadlo, že chybí víno nebo jiný alkohol a nikdo z nás tam ani nic takového nenabízel. Všichni věděli a respektovali, že tam to není zvykem. Po exklusivní návštěvě naleziště v Abu Siru, kde pracuje naše archeologická výsadka, byla toto další silná imprese, kterou si asi všichni uchovali. bch