Bez ohledů na vnější " společensko politické " podmínky řada bývalých ale i současných pedagogů a zaměstnanců vzpomíná na hojně obsazované exkurze po Československu, České republice a na řadu výjezdů do zahraničí. Se změnou politických podmínek se změnily především destinace a tak do roku 89 se bohatě mapovalo Československo, několik výjezdů bylo i po zemích východního bloku a s otevřením hranic se nabídka výrazně obohatila.

Tradice těchto výjezdů sahá do šedesátých let a jako kantorské dítě jsem se mnoha z nich účastnil. Bylo to logické, protože řadu z nich vedl můj otec v době svého působení na VŠUP. Tím jsem měl možnost i blíže poznat řadu vynikajících profesorů nebo tehdy začínajících asistentů, kteří se k profesůře dopracovali později – v případě architektury například profesora Smetanu nebo tehdy začínajícího asistenta Vrátníka. Pro odborný výklad v jednotlivých lokalitách se pedagogové výrazně exponovali, stálým účastníkem a de facto přednášejícím v těchto souvislostech byl doktor Jakub Pavel – pedagog discipliny památková péče a řada dalších. Administrativnímu aparátu školy, který tvořil podstatnou část účastníků zájezdu se dostávalo naprosto exkluzivních informací. Dodnes se pamatuji na přátelskou atmosféru a na úctu všech paní sekretářek a paní uklizeček k jednotlivým pedagogům, které doslova hýčkaly předem doma napečenými štrůdly a dalšími pochutinami. Samotnému mi utkvělo v paměti vnímání velkých rozdílů v tehdejším Československu. Především jak se tehdy Slovensko teprve začalo přeměňovat. Jezdili jsme po lidových architekturách do tehdy skoro nedostupných osad. Jednotlivé původní, ničím nepokažené domy byly obydleny lidmi, kteří ještě zcela běžně chodili v krojích. Z té doby pamatuji i na řadu nápisů vápnem po domech, které brojily proti až tehdy probíhající kolektivizaci. V těchto souvislostech si plně uvědomuji hodnotu dokumentace takových akcí, která zde bohužel chybí. Tyto výjezdy netrpěly ani finančním nedostatkem. Škola měla smlouvu s tehdejší továrnou Avia, které dodávala veškerý výtvarný "servis" - například v podobě čestných či pamětních listů a to od takových autorů, jako byl například Karel Svolinský. Oplátkou byla doprava továrním autobusem, jehož typ se postupně měnil od těsně poválečných modelů až po známou " mandelinku " , řízenou však stále jedním šoférem – panem Stejskalem, který mnohdy z těchto vozidel musel s ohledem na lokality udělat of roady.

V osmdesátých letech jsem se na školu vrátil po vojenské službě a po dokončení náročných zakázek z oblasti dokumentace historických stavebních objektů jsem začal přednášet. Ani nevím, jak vznikla moje role vedoucího těchto dalších výjezdů. Pamatuji se, že do doby mého angažmá v této roli byli najímáni průvodci z cestovních kanceláří. Zájezdy byly financovány z prostředků tehdejších odborů a mám živě v paměti přísně vymezené účetnictví, které nedovolovalo v řadě úkonů výdaje hradit, především pak cokoliv, co by bylo jen dotekem ke " kapitalistické " cizině. Výjezdů bylo mnoho, především do jižních oblastí státu s ohledem na možnost bezplatného ubytování v tehdy školním výcvikovém zařízení Poněšice, které VŠUP vybudovala společně s AMU. Dále pak na Moravu, s využitím vstřícných služeb " Speciálního atelieru tvarování strojů a nástrojů " dnešní Katedry designu ve Zlíně, který se též jmenoval jinak, jezdilo se i na Slovensko. Mnoho z účastníků pamatovalo ještě zájezdy z šedesátých let, kterých se účastnili. Aktivita pedagogů byla slabší, než tehdy a tak každý takový výjezd pro mne znamenal dlouhé přípravné studium všech předpokládaných lokalit. Velmi mě v tomto pomáhala doktorka Věra Laudová, výrazná osobnost tehdejší školy. Do doby normalizace vedla knihovnu, pak rovnala diapozitivy v odloučeném kabinetě. Právě ona se ujala i výkladu na některých výjezdech. Programy byly maximalistické, trvaly do pozdních hodin a tak se improvizovalo s pochopením všech. Vzpomínám na již večerní zpožděný příjezd do Karlovy Studánky s tím, že celodenní program bude zakončen pěší tůrou na chatu Švýcárnu, kde byl zajištěn nocleh. Zcela potmě toto realizovat nešlo, autobusem byla chata nedostupná a zachránil mne můj dobrý známý – zaměstnanec lázní, který měl k dispozici služební skříňovou Avii bez oken a vnitřního osvětlení. Tímto vozidlem, asi na čtyřikrát, odvezl celý zájezd do hor, mnozí to srovnávali s jízdou na Pankrác. Po mém návratu z Kavkazu a v atmosféře nadšení z této cesty jsem chtěl alespoň ve velmi omezeném rozsahu něco podobného pro školu připravit. V mnohem dostupnějších vzdálenostech – okruh po Zakarpatské Ukrajině s návštěvou Lvova. Cestou na Kavkaz vlastním autem jsem tuto oblast především při zpáteční cestě zmapoval a věděl jsem, co stojí za shlédnutí z bývalého Československa a části Polska. Cítil jsem se tam velmi dobře, především starší lidé byli neuvěřitelně přátelští, mluvili plynně česky a ve všem vycházeli vstříc. V hraniční metropoli země – v Užhorodu byly čtvrtě, připomínající Dejvice – tak, jak se tam podepsala meziválečná republika stejně, jako založením rozlehlého a bohatého skanzenu lidové architektury z řady oblastí, včetně Nikolovy Koločavy nebo Huculských dvorců z navazujícího rumunského území. Zpracoval jsem itinerář lokalit, o kterém jsem začal komunikovat s partnerskou sovětskou stranou – reprezentovanou tehdejším Inturistem. Kde se povolení k vjezdu do příslušných lokalit řešilo si dovedu představit. Přes to však v drtivé většině padl souhlas, byly zajištěny noclehy a o zájezd byl ve škole neuvěřitelný zájem. Jakýmsi náborem byly i moje přednášky z nedávné Kavkazské cesty. V horizontu týdnů před odjezdem vybuchl Černobyl. Za těchto okolností se pochopitelně nikomu do této oblasti nechtělo. Chápal bych problémy s vynaloženými náklady partnerské strany a dohadování o jejich úhradě. Problém se však začal politizovat a ve vzájemném kontaktu se výrazně přitvrdilo. Šlo o "nehodu", nebezpečí je dílem propagandy a není důvodu, proč zájezd a služby Inturistu odvolávat. Situace začala gradovat, řešilo se to na kolegiích tehdejšího vedení a nevypadalo to dobře. Najednou vše ustalo a bylo ticho. Co toho bylo příčinou se asi nikdy nedozvím.

Po roce 89 se moje aktivita v této oblasti přesunula na studenty. Měl jsem v paměti, že za celou dobu šesti let mých studií škola uspořádala mizivý počet těchto akcí a tak jsem se snažil využít nové situace a výjezdy byly především studentské, za účasti vždy několika kantorů, jejichž aktivita ve spolupráci se mnou byla úžasná – vedly se diskuse, polemiky, prezentovala se fakta z řady profesí.

Sám jsem si začal užívat opečovávaného členství v řadě výjezdů, které škola zakoupila u cestovních agentur. V druhé polovině prvého desetiletí nového tisíciletí však tato aktivita ustala a velmi chybí. Neschází pouze faktor poznávání, schází i setkávání umprumáků v takto vymezených podmínkách. Pevně věřím, že v lepších finančních časech se tyto akce vrátí.

V obrazové příloze uvádím výběr z mojí dokumentace několika výjezdů do Španělska.

bch