Cesty to byly náročné pro všechny zúčastněné. Pro řidiče tehdejší, doslova terénní Karosy, pro management zájezdu, který neznal předem program, pro účastníky samotné a pro mne nevyjímaje.

První společný studijní výjezd, který jsem v roce 92 realizoval, kopíroval přibližně moji poznávací cestu s cestovní kanceláří, zaměřenou především na Etrusky. V daných měřítcích jsem se studenty absolvoval již pro mne známé lokality, věděl jsem, kde jsou díry v plotu – když jsme přijeli pozdě, také jsem se zdravil se známými kustody a dokázal uplatnit vstupy zdarma do řady objektů vyjma soukromých – k tomu pomáhala LETERRA – průvodní dopis z italské kulturní výsadky v Praze.

V prvých dnech jsem to vše považoval za procházku růžovou zahradou se slušnou konverzační znalostí jazyka. Měl jsem z toho dobrý pocit, sklízel jsem i hluboké uznání všech účastníků. S přibývajícími dny však můj respekt k takto na platformu hozené akci začal prudce stoupat. Nebylo pár kilometrů, abychom v tehdejším doslova objevitelském nadšení nezačali odbočovat na další a další lokality. Management se mne mnohdy snažil zabavit, aby odlákal moji pozornost od siluet na horizontě.

Velkým městům jsme se ze zásady vyhýbali – z mnoha důvodů. Jednak jsme je přece jen znali byť i z knižních a jiných obrazových materiálů, jednak v nich bylo nebezpečí, že se početná více jak čtyřicetičlenná skupina neudrží pohromadě a že se někdo ztratí a jednak i z důvodů provozně dopravních – dostat se po přivaděčích do center a tam zaparkovat autobus bylo časově velmi náročné. Díky tomu nám desítky malých nebo menších měst poskytly doslova objevitelsky překvapivé vjemy. Mimo větší pozornost tehdy dostupných knižních průvodců jsme nacházeli úžasné urbánní celky i stavební solitéry. Hlad po těchto zážitcích zcela předčil hlad po obědě. Malá města a jejich úzké ulice plné zaparkovaných Fiatů však byly též pohromou. Mnohdy se to neobešlo bez doslovného odnesení aut mnoha studenty na jiné místo, aby Karosa projela.

Siestu jsme řešili exteriéry, naopak otevření objektů do pozdních hodin zapříčinilo mnohdy velmi pozdní ubytování pod stany v kempech – jím jsme byli neuvěřitelně svobodní, bez jakýchkoliv rezervací a termínů příjezdů. Správci kempů se ještě mimo hlavní sezonu vždy rádi probudili a ještě třeba i otevřeli tratorii – nálevnu, někdy i zimprovizovali večeři, ke které přizvali hudebníky. Mnohdy se stavění stanů projevilo jako zbytečná pracovní investice.

I když jsem měl nastudovanou představu o míře dochovaného historického odkazu Itálie, tak mne bezprostřední kontakt s ním doslova ohromil. Především svojí integrací do normálního současného života této vyjímečné země.

Již při návratu se začalo mluvit o cestě příští za rok a již padaly rezervace na účast. Nakonec musela být každá akce úzce výběrová.

K dalším výjezdům jsem se opravdu seriozně připravoval. Za naprostý lexikon umění jsem považoval mnohadílný komplet Matějčkových Dějin umění, které jsem měl srovnané jako v knihovně na palubní desce autobusu. Řidič měl sice tímto cyklem, dalšími publikacemi a štosy mých poznámek trochu omezený výhled, ale v případě naléhavé potřeby jsem se v materiálech dokázal rychle orientovat a potřebné info najít – o mobilech s internetem nebylo tehdy u nás ani ponětí. Někdy však i tento zdroj zklamal – například v Messině, kde jsem hledal Quariniho kostel, na zcela přesném místě, kde měl být. Teprve pak, se skupinou studentů za zády, jsem si uvědomil, že datum autorství knihy je starší, než datum ničivého zemětřesení, které město postihlo.

K alespoň rámcovému programu každého ze zájezdů jsem připravoval itinerář, který dostal každý student k dispozici. Jejich archivní vyhotovení jsou uložena v knihovně VŠUP a jsou k dispozici v prezenční výpůjční službě. Vedle výkladu, který chránila moje LETERRA z výsadky – jinak mne mohli pokutovat nebo i zavřít kvůli koncesi - jsem tenkrát ještě stačil fotografovat a dirigovat kameramana, který pořizoval videozáznam. Co mne velmi naplnilo radostí – byla posedlost studentů nejen po focení, ale především i po záznamové kresbě. Jsem rád, že se tento fenomén opět vrací. Překvapilo mne, pochopitelně mile, že i zdánlivý spánek v autobusu bez klimatizace nezabránil vnímání mých informací během jízdy. Zřejmě šlo o nějakou formu hypnozy, která alespoň pomyslně daná fakta archivovala. Při jakýchkoliv setkáních s těmito účastníky – dnes již profesními tvůrci středního věku, se vzpomíná.

Forma těchto cest je v dnešní době již asi nevratná. Nebo se mýlím, a třeba by byli všichni ochotni rozbíjet denně stany a neobědvat. Jsou však i jiné ekonomické podmínky, než v devadesátých letech. Dnes je velkým výjezdem exkurze na Slovensko, Moravu nebo po českých regionech. Právě z těchto cest si uvědomuji, jak máme k té Itálii blízko. Na tranzitu tam a zpátky byly vždy dva silné a jakoby osvobozující okamžiky – první při přejezdu hranice do Itálie, druhý při přejezdu hranice do tehdy ještě ČSFR.

Pro prezentaci uvádím naprostý výběr z nepřeberného matriálu, který byl na těchto cestách vytvořen. Jako byly cesty samé směsicí dojmů, je i stejnou mozaikou tato ukázka, v níž jsou zastoupeny stránky itineráře, fotografií a kreseb jedné z autorek. bch